Peklo neexistuje, všichni ďáblové jsou zde. Peklem jsou ti druzí. V různých obměnách se opakuje pořád ta samá písnička. Peklo si ze života nakonec vždycky děláme sami. Všichni jsme v pekle Hébert je pak příkladem největšího pekla ze všech pekel. Když ubližujeme dětem...
Možná jste to zaregistrovali. Jedno bistro v Praze vydalo pravidla chování pro rodiče s dětmi. Vznikla nekonečná debata, ve který se to respektem jen hemžilo. Respekt. Respekt. Respekt . Víme ale vůbec, co to je?
Temné blues v New Orleans. Poslední setkání s vámi, pane Kosku. Leželo mi tu ladem už pár měsíců. Nebyl čas, nebyla příležitost. Možná jsem ale prostě jen nebyla připravená se rozloučit. Věděla jsem, že to bude vaše poslední tango de la muerte mezi řádky.
Většinu života mi na vzhledu moc nezáleželo. Starej pankáč. Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem marnivá. Jakmile je ale s mým obličejem něco jinak (třeba mega otok ze zánětu slinný žlázy), najednou mi není komfortně a nechce se mi lézt mezi lidi...
Viděla jsem teď skvělý film. Korzet určitě není pro všechny. Ne každý se v tom najde. Ne každý je ochotný se pachtit za zlatem, co je v něm důmyslně skrytý. Ty, co jsou ochotný kopat, ale odejdou s velmi hutným poselstvím...
Zastesklo se mi po čistě historické fantasy. Vyhrabala jsem Písně temných věků, který na mě už od velkých zářijových slev na Kosmasu trpělivě čekají v knihovničce. Chtěla jsem příběhy bez zbytečných cirátů, výmyslů a hovadin. Všechny ty originální světy, nový rasy a alternativní dimenze miluju, ale občas si je musím trochu naředit...
Chameleon je roztomilý zvířátko, který mění barvu podle prostředí, ve kterým se nachází. Funguju podobně. Akorát naopak. Ukazuju barvu, která s daným prostředím většinou koliduje, protože tam chybí. Drsňák nebo něžná a pečující víla? Zvládnu obojí...
Před Vánocemi se mi doma sešly dvě knížky. Byli jsme tu vždycky od Filipa Titlbacha a Měsíční kámen od Sjóna. Každá z nich je úplně jiná, ale vzájemně se potvrzují. Příběh Mániho Steina dokazuje, že LGBT+ tu skutečně byli vždycky a ačkoliv doba trochu pokročila, pořád jsme celkem v řiti.
Klasická logopedie z našich životů prakticky vymizela. V hojné míře ji nahradily domácí úkoly. Staly se běžnou součástí našich životů. Jako čištění zubů. I ony dávají smysl, jen pokud se dělají každý den. Egypt měl svých deset ran, my máme domácí úkoly...
"Spánek je pro slabý. Vyspíš se až hrobě." Silácký řeči, který nás mají udržet vzhůru ještě chvíli. Kdybychom jen tušili, jakou rychlostí se k tomu hrobu přibližujeme právě tím, že nespíme, možná bychom se naučili říkat něco jinýho. Třeba: "Každý spánek je malý vítězství."