Moje druhá knížka Kojící Spock. Začíná přesně tam, kde předchozí Těhotnej Buddha skončil. Já jsem na JIPce a moje dcera Serafína někde v inkubátoru. Situace sice není beznadějná, ale zoufalá ano. Stres, vyčerpání, nemožnost být spolu tak, jak bychom si přáli, kupící se diagnózy a palčivý strach o život toho křehkého tvora kdesi v inkubátoru.
Jako matka jsem si přičuchla téměř ke všemu. Mezi hromadou špinavých plen, rostoucích zubů, chladnoucích kafí na kuchyňské lince a probdělých nocí mě potkaly i dva předčasné porody, jeden císařský řez a jeden porod mrtvého miminka. Psaní mi pomáhalo zůstat naživu a příčetná.
V těžkých situacích jsem potřebovala vědět, že nejsem divná, že jsou tu i další rodiče, co prožívají podobné věci. Došlo mi, že bych svými zkušenostmi mohla být nápomocná těm, co se pasují s podobnými výzvami, proto jsem se rozhodla své příběhy sepsat do knih.
Svým příběhem bych chtěla vzdát hold rodičům, kteří se ocitli v podobné situaci. Jestli jako rodiče od inkubátoru máme něco společného, pak sílu, se kterou jsme schopni vydržet víc, než bychom si dříve mysleli, a až iracionální víru, že to všechno má nějaký smysl a možná to někdy přece jen bude dobrý. Kojící Spock vysílá vzkaz statečným mámám a tátům, že jsou neuvěřitelní a i když se teď život ubírá jiným směrem, než zamýšleli, rozhodně nejsou sami.