Autorům se běžně doporučujou kurzy o správnym sezení, vhodná židle a klid na psaní. Když si vybavim, jak běžně píšu já, řikám si, kde jsem udělala chybu. Psaní v mym podání spíš připomíná Jurskej park.
Psát knihu, když máte malý děti, vyžaduje obrovský lidský kvality. Zkrátka musíte bejt buď magor, částečně sebevrah anebo člověk s velkym odhodlánim…
Magor nesjpíš budu. Ale sakra odhodlanej magor. A tak píšu…
Těhotnej Buddha
Rodičovská noktovize pro mámy a táty, co od života taky schytali pár facek
„Když je všechno úplně v řiti, musíš přestat bojovat a jen bejt. I to je někdy dost. Buddha uprostřed chaosu…“
Kojící Spock
Dělám na tom. Fakt.
Píšu, abych brzo mohla říct:
„Pomocná pracka pro všechny zbitý rodiče se vrací.“
Co je novýho?
Buddha je hotovej
Psaní knihy je zvláštní proces. Skoro jako porod. A já jí za tu dobu napsala rovnou třikrát. Jednou mě začala strašně s*át. Jednou se mi jak na potvoru smazala. Do třetice všeho dobrýho to klaplo. A je to fakt sranda, jakej je osud ironickej parchant. Třikrát jsi rodila, tak si to třikrát napiš. To dává smysl…
Celej článek zde
Začínáme sázet
Těhotnej Buddha se nakonec obejde bez úvodu. Nepotřebuje ho. K čemu taky. Už přes rok víte, že píšu jak prase, že rozhodně nemam žádný osvědčený recepty na nic (jen historky z natáčení) a že je to se mnou někdy pořádný sci-fi.
Když jsem úvod v rámci redakčních úprav znova pročítala, trochu mi připomněl Palivcovo:
„Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš.“
Celej článek zde