„Buddhu bych přečetla jedním dechem, ale nakonec mi to trvalo tři dny. Odtrhával mě křik probouzejícího se syna, který burácel z chůvičky, a nával slz v očích. Mohlo by se zdát, že jde o čtení určené výhradně ženám nebo jen skupině žen v očekávání. Číst ji ve stavu, kdy se v těle bouří mateřské hormony je na zvážení. Naopak bych ji doporučila všem, co děti teprv plánují, už je mají a nebo žádné nechtějí – protože nikdy nevíte, do čeho můžete vlítnout. A také všem, co mají tendenci pokládat svým kamarádkám, sestrám nebo kolegyním otravné otázky na tělo (Proč ještě nemáte dítě? Už máš nejvyšší čas!) Knížka je psaná velmi čtivě, s množstvím narážek a citací. Místy mi mluvila z duše, a to jsem těhotenstvím proplula bez jakýchkoli komplikací. Je důstojným protikladem k internetovým poradnám a zasvěceným sdělením o tom, jak má vypadat správný (rozuměj co nejpřirozenější a ideálně bezzásahový) porod. Mít vše nalinkované podle plánu je totiž platné asi tak jako sáňky v létě. Je velmi těžké hodnotit knihu, která zachycuje realitu, navíc, když autorku znám o trochu víc, než z jejího blogu. V mých očích je Klára skutečná hrdinka, ale nechci zabředat k patosu, názor si nejlépe uděláte sami!“

„Kniha mě zaujala napřed formátem. Ideál pro čerstvou maminku, které má na čtení minimum času a které chci věnovat knihu, myslela jsem. Jako vždy jsem jí napřed prolétla. Každá kapitola uvedena citací z kultovních titulů fantasy literatury!!! Zaujetí stoupá! Bomba! Humor! Ano, ale jen na první pohled. Autorka je nerd, svéráz, hrdina. Popisuje svůj střet s mateřstvím přirozeným jazykem a bez servítek. Děsivou bolestnou zkušenost, kterou si asi sotva kdo dovede představit. Narození mrtvého miminka, komplikace během dalšího těhotenství, velký boj matky i dítěte. Smutné je, že víc než ztráta dítěte mě šokoval přístup zdravotního personálu, totální lidská tupost a krajní nedostatek empatie. Vím, že zážitek porodu “ na běžícím páse“ umí ztraumatizovat i maminku, u které je vše, jak má být. Tohle ale byla síla! Knihu jsem nevěnovala. Téma je velice specifické. A bolestné. Sama jsem jí ale nemohla odložit až do poslední stránky.“

„Knížku (nebo bych možná mohla napsat „tuto část příběhu“ – protože se chystá pokračování) jsem přečetla doslova na posezení. Je to smutný příběh. Místy je to drsné. Jestli se někdy někomu podařilo aspoň částečně popsat, jak bolí srdce a duše, když se stane něco takhle nepředstavitelného, tak je to v téhle knížce. Líbí se mi, jak je knížka psaná. Není to odborný rozhovor s lékařem, kdy půlce věcí nerozumíte a druhá půlka jsou jen omletý fráze, který byste chtěli zhmotnit a omlátit je někomu o hlavu. Je to povídání o životě s obyčejným člověkem, který moc dobře chápe, jaké to je, když vám život podrazí nohy a ještě si do vás kopne. Takový člověk vám neřekne zbytečné fráze, které nechcete slyšet, protože ví, že to nepomůže. Můžete spolu tiše sedět a sdílet svou bolest. A tahle malá růžová knížečka může takového člověka zastoupit, když ve svém okolí nikoho podobného ne“