Poslední dny roku tak nějak tradičně vybízejí k ohlédnutí přes rameno. Jakej ten rok byl? Kudy vedla moje cesta? Jakej kus jsem ušla? To je někdy fakt dobrý zjištění, protože přímo za pochodu to nikdy tak nevyzní. Mám furt pocit, že jedu rychlostí půl metru za hodinu, i když se mi přehřejvaj páčky. Jaká byla trasa? Držela jsem linku, nebo se motala jak ožralá? Co mi po cestě odpadlo z karoserie?
Je celkem rozumný provést roční nepovinnou prohlídku svýho vznášedla. Zjistit zisky a ztráty. Uznat veškerých křivdy, zranění a držkopády s případným důrazem na pofoukání bebánek. Poplácat se za všechny úspěchy, jichž jsem v potu tváře a častokrát i s otravnym čůrkem krve z nosu dosáhla.
Žádnej učenej nespadl…odnikud
Čím jsem starší, všímám si, že sebemrskačství za moje přešlapy, za všechno, co jsem zbastlila, postupně mizí. Naopak se množí údajně smradlavá sebechvála. Není to tím, že bych se nějak zdokonalovala v žití. Že bych to snad zvládala s větší grácií. Jsem pořád celkem hrdej a oddanej lůzr. Spíš se učím ocenit i to, za co bych si dřív nafackovala. Žádnej učenej odnikud nespadnul. Fakt ne. Ani z vesmírný lodi (máme dobrý pásy) ani z nebe. Chyby se cení.
Nárok na chyby
Ostatně mám na ně nárok. Je otázka, jestli jsem tu prvně, nebo jsem se reloadovala už na několikátej pokus. Věroučný polemiky se nějak nedokážou shodnout. Tak či tak. Je jedno, jestli jsem tu nováček, nebo mě před novým začátkem vrátili do továrního nastavení. Žiju prvně. A když dělám něco poprvý, s karamboly se počítá. Koneckonců furt žiju, takže je to asi dobrý. Pokud jde o rodičovství, jsem matkou teprve potřetí (prvně jsem vypadla při castingu). Při každým řemesle se mistrovství dosahuje někdy po stým kusu. Někdy až po tisícím. Tudíž jsem pořád elév a chyby jsou nevyhnutelný.
Buddha – růžovej prach
A jakej teda byl můj rok? Co vidím, když se ohlédnu zpět? Mý vznášedlo cestou nabralo trochu hvězdnýho prachu na čelní sklo. Je růžovej a třpytivej. V lednu se mi povedl husarskej kousek, kdy jsem na první pokus propašovala ukázku Buddhy do nakladatelství. Ušetřila jsem si měsíce čekání na zápornou facku přímo do ksichtu mýho autorskýho sebevědomí. Místo toho si do dvou hodin vyžádali celej rukopis a do týdne mi ho redakční rada schválila.
Krakení porce štěstí
Ne, nemyslím si, že je to mojí genialitou. V klidu. Zas tak jsem nezpychla. Je to určitě tématem, který je třeba odkrejvat. Nechodit okolo smrti jako kolem horký kaše, čekat až ztuhne, zhrudkuje a bude nepoživatelná pro všechny. Byla to i krakení porce štěstí a práce paní redaktorky, která nám oběma, mně i Buddhovi, věřila a postarala se o nás líp jak leckterá porodní asistentka či dětská sestra. I díky ní Buddha letos v listopadu vyšel a já jsem na ten počin fakt pyšná. Nakonec z naší spolupráce vzniklo i něco víc. Louis, I think this is the beginning of a beautiful friendship. Markéto, díky za všechno.
Říká se to o něm
A co na mý další mimino říkaj lidi?
„V každým z nás je BOJOVNÍK a BUDDHA zároveň. Během pár dní v mých chvilkách v MHD jsem přečetla tento růžovej skvost. Když ho rozbalíš nezažiješ zrovna nejsladší chuť…je to trpkej pálivej hutnej 🍬 Přečetli byste to jedním dechem, kdybyste se občas nepotřebovali vydýchat.“
„Těhotnej Buddha je útlý, civilní vyprávění masivní zkušenosti, kterou nechceš udělat. Je to upřímný a otevřený příběh o tom, že co se může posrat, se taky posere – a je fuk, jak moc silný a dobrý člověk jste a kolik jste si vložili do karmického fondu čokoládových mincí. Občas se „to“ prostě stane. A vy s tím pak musíte žít – protože alternativa (tedy nežít) je pro vás, jakožto bojovníky a rváče, příliš jednoduchá a rychlá.“
„Že na mě tahle kniha bude mít terapeutický a zároveň devastující účinek (je to fakt silný příběh), jsem tak trochu tušila už předem. Kláru a její blog Spocklidem sleduju už skoro rok. Její životní příběh jsem tedy vlastně už tak trochu znala. A byl to právě Kláry blog a její youtube kanál, který má lví podíl na tom, že jsem se se sluchovým postižením syna dokázala popasovat. Pokud máte pocit, že zažíváte rodičovství i z té temné stránky, přečtěte si tuhle knížku. Dost možná najdete souputníka v boji.“
Rodičovský levely
Z mých rodičovských eskapád si nejvíce vážím neustálýho odhodlání furt bojovat za svojí dceru. Hlavně co se implantátu týká. Postavit se za ní, i když jsou všichni proti mně. Neustále otvírat téma druhý implantace a pokaždý slyšet z opačný strany stolu zamítavou odpověď, je ubíjející. Prý zatím není z toho prvního jednoznačný prospěch. To je celkem vtipný, jelikož za mě si ho musí všimnout i úplnej laik, pětiletý dítě či člověk po totální mozkosekci. Fínka totiž bez něj neslyší vůbec nic. Ačkoliv se nebohý sluchadlo fakt snaží (ráda mu to věřím!), není rozdíl, jestli má na uších jen tohohle kompenzačního chudáka, nebo vůbec nic.
Kašli na postup
Kolikrát jsem se na to už chtěla vykašlat a bejt konečně hodná holka. Ale nejde to. Fína dělá, co může, a pokud je cesta, jak jí to ještě trochu usnadnit, tak se prostě budu snažit dál. I když budu za kripla a ve stresu. Nakonec jsme změnili taktiku. Nejsem na to dvakrát hrdá, ale když se to nedaří přes jednu šarži, musíš zkusit tu o stupeň výš. Obešli jsme doporučovanej standardní postup a šli obloukem přes šéfa. Nakonec se věci hnuly a já mohla konečně v noci v klidu spát.
Oscar za úchop
Další znatelnej úspěch je nárůst Fínky slovní zásoby. Je sice opruz, když na mě mnohokrát denně z různejch míst (ze zadního sedadla v autě, v noci z postele, za dveřma záchoda apod.) ječí „haló, haló“ nebo ještě častěji a hůř „neki, neki“ (čili nechci). Ale člověk pak ocení i ty další ne tak frekventovaný slova. Namátkou „tupe“ (super), „ďobďe“ (dobře), „mojki“ (moje), „bojki“ (bolí). Když ji pak na psychologický prohlídce dokonce i pochvalí úchop tužky a její čím dál čitelnější kresby, je to jak dostat Oscara.
Vole, jsou na tom i hůř
V rámci výběru školy teď s mužem obcházíme první třídy. Někdo vymetá putyky, někdo zadní lavice. Při jedný návštěvě jsme měli tu čest poznat hrdinu všedních dnů. Malýho chlapečka s implantáty. Pro nás skoro rutina. Jenže chlapeček neměl nožičky. Všimli jsme si toho, až když seskočil ze židličky a jako Ivar Bezkostý dolezl k tabuli. Tam čiperně vyskočil na přistavenou židličku, splnil úkol (správně!) a vrátil se zpátky. Kam se na něj Ivar hrabe! Neskutečnej kluk. Dojal mě a nakopnul. Vole, Kláro. Stěžuj si, když potřebuješ. Ale nikdy nezapomeň, že může bejt daleko hůř.
Šťastnej novej všem
Přátelé, oceňte držkopády a rány přes hubu. Bez nich je každej příběh jen plytká slátanina, co leží někde vzadu v regálu a je dobrá akorát pro drobný hlodavce. Pochvalte si každej dílčí úspěch (ano, to že ráno vstanete se rozhodně počítá!). Buďte vděčný za každou milou existenci ve svym životě. Jsou to takový deus ex machina. A protivům a nepřátelům? Těm čest. I když jsou to debilové. Díky nim roste naše mana. Líp jak po černym lotusu. I když je nakonec dost pravděpodobně sejmete, tak jim aspoň neplivejte do ksichtu. Šťastnej starej a ještě šťastnější novej.
