Na 27 smrtí Tobyho Obeda jsem narazila už před časem, když kanadská fotografka Amber Bracken získala World press photo. Její snímek s šaty visícími na dřevěných křížích na pozadí zamračenýho nebe se týká stejnýho tématu jako Toby Obed.
Utrpení internátních škol…
Kanadský internátní školy pro původní obyvatele (tzv. residential schools) měly být místem vzdělání a šancí pro děti Prvních národů. Místo toho přinesly jen strach, hrůzu, utrpení a desetitisíce zmařených životů. Vzniklo trauma, který se generačně dědí a jehož vyléčení, pokud k němu vůbec kdy dojde, bude ještě na dlouho.
…i naděje
Na oceněným snímku je v rohu duha. Stejně tak to, že se téma začalo po letech vůbec otevírat, řešit a přinášet první plody smíření, je nadějí, že slunce tam někde pořád je a stejně vždycky nakonec vyjde. Musí.
Hrůza v jednom odstavci
Z Tobyho Obeda jsem si četla ukázku v nějakým článku. Bylo to příšerný. Bylo by to strašný, i kdyby to vyplodila chorá mysl nějakýho magorskýho autora thrillerů. Tohle ale byla realita. Sestry, který měly sloužit především Bohu a vyšší lásce, se k chlapečkovi chovaly hůř než ke vzteklýmu psu. Ponižování, bití, elektrický křeslo, nucení jíst vlastní zvratky…
Tohle nedám. Chtělo se mi brečet už jen po tom odstavci. Co teprve až budu číst knihu? Půjdu si to rovnou hodit? Pak jsem si ale řekla, že nechci zavírat oči. Nechci předstírat, že se určitý věci nedějou jen proto, aby mě to nebolelo.
Čas na 27 smrtí Tobyho Obeda
Knížku jsem si objednala v knihovně. Byla tam celkem dlouhá čekací lhůta. Fajn. Než na mě přijde řada, nějaký zbytky odvahy snad seberu. Rezervace se splnila v momentě, kdy jsem se osypala a bylo mi příšerně jako už dlouho ne. Ideální čas, zdá se.
Každá stránka Tobyho Obeda mi připomínala, že jsou horší věci než dostat neštovice (byť podruhý a v dospělosti), dokonce i horší než být tři tejdny zavřenej doma s dětma, který je mají taky.
Síla svědectví
Svědectví těch, co přežili, jsou strašný. Tak strašný, že jsem čtení musela přerušovat a rozdejchávat to, aby mi nevznikalo sekundární trauma. Už jen to, že tím někdo dokázal projít, je hodný nejvyššího obdivu. Že to pak řada z nich prožívala zas a znovu při svých svědectvích, je něco nepochopitelnýho.
Traumatizovaný děti…
Traumatizovaný děti, kterým vzali dětství, rodiny i životy. Děti, co byly bity, znásilňovány, ponižovány, dokud se nezlomily, nebo nezačaly samy bít, znásilňovat a ponižovat. Děti, kterým nikdo neukázal, co je to láska, respekt. Děti, co si celý život myslely, že si to všechno zaslouží, protože nejsou víc než kus hadru.
… našly svojí sílu
Některý z nich však našly sílu to kolo přetnout a osvobodit tím i ostatní. Mluvit o svý bolesti, ukázat prstem na Kanadu a na to, co jim provedla, domáhat se omluvy a kompenzací a požadovat, ať si i nejvyšší církevní představitelé sypou popel na hlavu.
World needs more…
Knížka je náročná, velmi náročná, ale doporučuju ji všem, protože je v ní i obrovskej kus naděje. Naděje, že každý trauma i každá bolest mají řešení a lze je uzdravit. A že na hlášce „World needs more Canada“ přeci jen něco bude. Podívat se svým největším démonům do očí, říct si, že tohle jsme fakt posrali a postavit se k tomu čelem? To jsou fakt věci, který svět potřebuje more and more.
