Naše společnost multipotenciálům moc nepřeje. Pořád je v nás zakořeněný, že si máme vybrat jednu věc, jednu misi a tý se držet jak h*vno košile. Neohlížet se, neustoupit ani o krok. Co když si ale jednu věc vybrat nemůžu? Aspoň ne dlouhodobě? Mám se pak zastřelit?
Tak čim budeš?
Dementní otázka, na kterou jsem zhruba od pěti let (kdy to byl jasnej požárník a kosmonaut) nedokázala najít všeobecně uspokojivou odpověď. Odmala mě toho bavilo hodně. Hudební nástroje, mlácení se klackama, příroda, knížky, zpěv, tanec, psaní…ráda a rychle jsem se učila. Nikdy mi netrvalo dlouho, než jsem v daný věci dosáhla celkem přijatelný úrovně a pak si chtěla přibrat něco dalšího.
Teď už vim, že nejsem úchyl. Jen mám jiný nastavení. A je pro mě v pohodě odpovědět, že až budu velká, budu spisovatelka, první důstojník, truhlářka, avatar, zpěvačka v punkový kapele, vůdce komanda veverek, flétnista diletant, bystrozor, logoped amatér…
Superhrdina nebo super hrdina
Většina superhrdinů má přece taky jednu superschopnost. Jednu, Kláro. Ne dvacet. Jednu, díky který jsou rozpoznatelný. S tou pak zachraňujou svět. Schopnosti multipotenciála možná nebudou tak supermega, ale zase jich bude super hodně.
Bude to taková postavička s Aquamanovym jednozubcem, Thorovym kladívkem, světle zelenou lucernou, lítacim talířem z vibrania a adamantiovejma kočičíma drápkama. Svym laserovym pohledem sice zeď neprorazí, ale plechovku s pivem otevře úplně v pohodě. Zní to příšerně?
Má to ale jednu velkou výhodu. Všechny tyhle superschopnůstky se dají vzájemně libovolně kombinovat. Nejste odkázaný jen na jednu mega věc. Máte jich spoustu. V každý situaci se můžete perfektně přizpůsobit. Navíc co se stane se superhrdinou, když o tu svojí jednu schopnost přijde? Správně! Je v p*deli.
Leonardo – mulťák jak sviňa
Nejznámějšim multipotenciálem všech dob byl Leonardo Da Vinci. Jeho zaujetí pro život ho neustále nutilo zkoumat úplně všechno ze všech možnejch stran a úhlů pohledu. Takovej záběr, jako měl on, se hned tak nevidí. Leonardo měl ale štěstí, že žil v době, která mu přála.
Většinou pak už vždycky platilo spíš „devatero řemesel, desátá bída“. Čili už si sakra vyber a to dělej. Kdokoliv dělal víc věcí naráz, byl podezřelej. Dům byste si taky nechali postavit od člověka, v jehož rodině se to dědí už po sedm generací, než od toho týpka, kterej kromě toho i maluje obrazy a chová anglický buldočky (škoda, právě jste se připravili o originální anglický sídlo s freskama na zdech)
Vrabčák Emilie
Krásně o multipotencialitě mluví Emilie Wapnick ve svym proslovu na TEDx. Ten je fakt přelomovej a doporučuju zkouknout. Na pódium nenápadně vyleze takovej malej sympatickej vrabčák a během několika minut získá pozornost všech v sále.
Za mě nejlepší část:
„Naše kultura nás učí, že nemůžeme vyrábět housle a zároveň být psycholog.“ Na obrazovce se objeví fotka muže s houslemi. „Tohle je Dr. Bob Childs.“
Pokud radši čtete, zkuste její knihu How to Be Everything: A Guide for Those Who (Still) Don’t Know What They Want to Be When They Grow Up (česky Kniha pro multipotenciály).
Fantastická značková fantazie
Nedávno jsme se s dětma dívali na jeden díl My little ponny (ne, rozhodně se na to nedívejte! Moje oči, moje oči!!!). Šlo tam o to, že když poník objeví svý poslání, udělá se mu na zadku značka. Samozřejmě tam byl jeden, kterej jí neměl. Vyzkoušel snad všechno, aby zjistil v čem je nejlepší. A nic.
Chudák. Kdyby to byl člověk, už by mu máchali hlavu v h*jzlu. Kam až by měl zařízlý trenky, na to nechci ani pomyslet. Nakonec scéna jak z americký střední, kdy poníka veřejně zostuzujou dvě označkovaný pipiny. A najednou deus ex machina. Objevěj se další dva poníci bez značek a tamty dvě pěkně zdissujou. Nakonec založej vlastní crew „fantastická značková fantazie“ (ano, to opravdu neni z mojí hlavy) a začnou společně objevovat netušený možnosti.
Multipotenciálové prostě ze svý podstaty nepotřebujou mít jednu konkrétní značku. A ani jí nechtěj. Spíš tak nějak celoživotně sbíraj různý kérky po těle, ze kterejch si pak tvořej vlastní originální obraz. Megaznačku.
Diagnóza – divergence
Schopnost pojmout několik různejch oborů a vzájemně je propojit může dokonce zachránit svět. Viděli jste Divergenci? Postapo vize budoucnosti, kde lidi žijou rozdělený do několika frakcí podle svejch vlastností. Ti, co nezapadaj nikam (odpadlíci) a ti, co naopak zapadaj všude (divergentní), jsou tvrdě pronásledovaný.
A kdo to nakonec rozčísne a všechny zachrání? Bacha SPOILER! Jasně, divergentní Triss, která má v sobě všech pět frakcí. Právě díky možnosti přecházet přes ostře vymezený hranice, najde řešení tam, kde ho druhý neviděj.
Opustit břehy
Oříškem multipotenciality je šířka záběru. Narozdíl od specialistů nestoupáme strmě po úzkym kariérnim žebříčku, ale spíš se jako moře rozprostíráme na velký ploše. Řada těch vln dosahuje úctyhodný vejšky. To jo. Ale furt nesaháme tak vysoko jako ten maják vedle.
Stejně jako moře nás ta šíře, když si nedáme pozor, může i zahltit. Prostě jedeme podle hesla „Vim, že toho mnoho nevim. Chci vědět pořád víc a i když je to celkem vzrušující, někdy mě to pěkně s*re.“
Neustále opouštíme známý přístavy a vrháme se na nový dobrodružství. Nevidět břeh a nemít pevnou půdu pod nohama může bejt frustrující, ale z každý další země se vracíme s většim a většim respektem.
Multiimpotencialita
Přijetí je jedna věc. Vědět, že nejsem špatně, ale mám velkou sílu, je skvělý. Velká síla ale nese i velkou zodpovědnost. Tu sílu je třeba kultivovat, jinak se z multipotenciality brzo stane multiimpotencialita.
Dokončíš to?
Multoši jsou často napadaný za to, že nikdy nic nedokončej. Ono je to těžký, když už od půlky pro vás ta věc postrádá smysl. Naučit se ale sem tam něco dotáhnout přináší úlevu a zacpává hubu okolí. Konkrétně tohle nebyl nikdy můj problém. Vládnu železnou vůli a disciplínou a dokončuju ráda. Já se spíš učim, že ne všechno musí bejt dovedený do konce, stačí to za hotový prohlásit.
Vyp*čit si priority
Když nás toho hodně baví, brzo se v tom ztratíme, pokud si nenaučíme určovat si priority. Dělat sto věcí naráz většinou nejde. Minimálně ne dlouho. Vybírat si z tý velký hromady vždy jen pár kousků, který zvládnu zmenedžovat,a zbytek nechat ležet ladem je další krok, jak se nezbláznit.
Najít svůj střed
Ne. Nemusíte posilovat břicho, jestli nechcete. Co mně osobně pomáhá nejvíc, je určit si svůj sever. Kam jdu. Abych nelítala jak pomatená včelka od kytky ke kytce (i když med dobrej), ale dala tomu všemu hlubší smysl.
Specialista ví. Má jeden obor, ve kterym vyniká a ve kterým jde pořád dál, do větší hloubky. Multipotenciál musí zjistit, co je ve středu všech jeho zájmů. Co to všechno spojuje.
Tak např. vim, že chci pomáhat lidem v nouzi. Pak už je jedno, jestli ve volnu chodim hrát šachy do domova důchodců, dělam sbírku na matky samoživitelky, učim sebeobranu děti z rizikovejch rodin, nebo hraju počítačový hry s kamarádem, co chtěl spáchat sebevraždu. Jakkoliv rozdílný ty činnosti jsou, něco je spojuje. Můj střed. Můj sever.
Dělej si svý věci
Závěrem je úplně jedno, jestli jsi specialista nebo multipotenciál. Všichni jsme v pořádku. Všichni jsme potřeba. Kdyby nebyly majáky, spousta námořníků by na moři zařvala. Kdyby zas nebylo moře, nikdo by ty majáky nestavěl. Takže nejdůležitější je přijmout se s tim, jak to mám, vykašlat se na blbosti a dělat si svý věci.
