Idea odstupu mi nikdy nebyla moc blízká. Jsem člověk, co je více či méně zainteresovanej ve všem, co dělá. Vždycky do všeho jdu po hlavě, dávám do toho poctivý kusy sebe a pak mi občas dělá problém nebrat si to osobně. Držet se zpátky s námořnickou rozvahou. Nevztahovat si to na sebe. Mít odstup.
Střádat si křivdičky
Celej ten koncept „nebrat si nic osobně“ mi vždycky zaváněl spíš průserem. Nechat si nadávat do krav, mít nasazenej úsměv ráže 5 – „skautík prodávající kytičky“ a dělat, že se mě to netýká, ačkoliv vevnitř zuří klonová válka. Nebrat si nic osobně a pomalu si střádat křivdičky jak dušičky pod pokličku, až ta jednou vylítne jak čerstvě smontovanej Messerschmidt. Okolí se pak nestačí divit, co se s tou distingovanou ledovou dámou stalo. Přijde mi čistší se nasrat, když to tak cejtim, byť ztratim fazónu (na fazóny jak známo s*rou psi).
Krávy jsou fajn…
Uznávám, že příklad s krávama je zrovna dost nešťastnej. Krávy jsou super a invence osob, který se mě snažej zhejtit do kuličky, mi přijde tradičně velmi zábavná. Jsou ale případy, který se mě dotýkaj. Zvlášť když ona osoba neni úplnej debil od pohledu, spíš si jen nedokážeme porozumět.
…ale mrzej
Jako když mi video, proč se učit znakovat, zdrbne lektorka znakovýho jazyka s tim, že jsem neslyšícím zkazila celej život, protože takový věty oni přece nepoužívaj. Moje upřímná snaha o osvětu se promění v čirý zlo. To pak zamrzí a zůstat v klidu a držet si odstup je totálně unreal.
Odstup v malejch dávkách
Brát si věci osobně a bejt přímo v centru dění mi přijde zdravý a úplně přirozený. Do určitý míry. Musim totiž uznat, že v určitejch chvílích odstup v malejch dávkách neškodí v jakymkoliv množství. K zachování duševního zdraví a hmoty vůbec.
Hrůza v reálnym čase
Existujou momenty, který jsou v reálnym čase, kdy je prožívám, absolutně příšerný. Nechci tam bejt. Chci pryč. Sakra, ať už je to za mnou a já se můžu zavřít doma a dělat pár hodin, že neexistuju. Když to pak za několik dní někomu vyprávim, je to už veliká legrace. Nezapomenutelná historka která okamžitě putuje do fondu rodinnýho stříbra.
Principem odstupu je trénovat užívání si nepříjemnejch chvil rovnou. Ne až pak. Na nic nečekat a radovat se i z toho hnusu, co mě obklopuje. Odstoupit na chvíli z prekérní situace a dívat se na sebe jako na film nebo knihu, může bejt přínosný. Pro všechny.
Nečekaný zvraty
Ve filmu a v knihách konflikty milujem. Kdyby se tam nic nedělo, nezajímalo by nás to. Kdo by četl knížku, kde pořád svítí růžový sluníčko, lidi popíjej horkou fialovou čokoládu, objímaj se s jednorožci a nikdy nemusej zvednout zadek? Vždyť i medvídek Pú si občas ve svym bezbřehym flákání nešťastně zasekne hlavu v hrnci s medem!
Veselej příběh bez nečekanejch zvratů je akorát tak na depresi. Děkuju, nechci! Naučila jsem se ke svýmu životu přistupovat jako k hodnotnýmu dílu. Dívat se na sebe jako na film, ocenit drobný příběhový nuance a snažit se bavit i chvílema, který stojej fakt za prd.
Horror…
Scéna se řvoucím dítětem v obchodě je na názornej příklad jak dělaná. Dítě leží na zemi a vzteká se, protože nechápe, že všechny ty krásný a úžasný cukrátka s obrázkama nejsou jeho, tudíž si je nemůže odnýst domů. Ostatní spotřebitelé se už chytaj za hlavu, že dnešní matky stojej za hovno, protože „ani děti to neumí vychovat!“
…nebo dystopie na Nobelovku?
Buď se můžu snažit mít to co nejrychleji za sebou, chytnout rapla, seřvat dítě a se sklopenym ocasem zdrhnout ze scény (a občas se to zvrtne, ne že ne). Nebo můžu poodstoupit a jít na to od lesa. Najednou jsem hlavní hrdina McCarthyho Cesty. Matka, co putuje se svym dítětem postapokalytickou krajinou a snaží se urvat něco k snědku. Vždyť my máme i ten symbolickej nákupní vozík!
„No pani, nedivte se. Dítě už dobu, kdy byly stromy zelený, nepamatuje. Prožívá teď klasickej případ postapo šoku. Nebojte, ono ho to přejde. A bacha na vaší jedný hodině jsou zombie!“
S odstupem se líp míří
Jsem v pohodě. Jsem hrdina svýho příběhu. Dokážu si užít i pruzení chytrolínů v obchodě, jelikož je mi jasný, že bejt v dystopii a zůstat přitom člověkem je zatraceně těžký. Neublížim sobě ani dítěti. Možná budu chtít tu pani nakonec přece jen sejmout. To je ale v pořádku. S odstupem se trochu líp míří.
A tak se snažim. Bejt součástí svýho příběhu. Bejt v něm ponořená až po krk, ale zároveň se nebát občas mrknout zvnějšku, jak mi to sluší a jak si vedu. Pak toho přežiju mnohem víc. A kdoví, možná nakonec uvidim i to, co bych po krk v bahně hledala jen těžko.
