Neštovice jsem si statečně prodělala, když jsem byla malá. Životem jsem dál kráčela s úlevou, že mám odškrtnuto. Minimálně tohle už se mi bude nadále vyhýbat. Hahaha.
Jedinej volnej víkend…
Když tě kousne mravenec, naskočí ti pupenec. Když tě kousne neštovec, osypeš se jako dement, ani nevíš jak. To jsem záhy zjistila během svýho jedinýho volnýho víkendu za poslední půl rok. Volnýho jakože nepracovního a práci mám na mysli tu dospěláckou, která vydělává.
…se musí užít
Volnej víkend jsem si náležitě užila. Válela jsem se v agónii se zánětem slinný žlázy, kdy mi pravá tvář otekla natolik, že nám doma popraskala všechna zrcadla. Přesně v tý době se osypal Barnabáš.
Vyrážka Bašík
S láskou jsem vzpomínala na plyšovýho jezevčíka Vyrážku, kterej mi v dětství přišel legrační. Na vyrážkovi Bašíkovi nebylo legračního vůbec nic. Ani jeho snaha metamorfovat ve sluníčko mrtěmoctečné ani razance, se kterou obtiskával tekutej pudr po všem v dosahu.
To dáme!
Výhoda byla, že Barnabáš je celkem kliďas. Ochotnej koukat se na pohádky i prehistorickej park, aniž by u toho musel nutně rozebírat veškerý zařízení bytu vůkol. Viděla jsem to optimisticky. To půjde! Uděláme si to hezký. Nebudu makat a budem společně koukat na dinoše.
Splask a metamorf
Splaskla jsem asi za týden. Tou dobou se začala metamorfovat Fína. Zpočátku se držela osvědčeného sluníčka dvoutečného. I tak jsem věděla, že už to nebude taková prdel. Přes veškerou zodpovědnou snahu si Barnabáš několik kousků rozškrábal do krve. Než Fíně zaznakuju „vím, že to svědí, ale neškrábej si to, ať ti nezůstanou jizvy“, tak bude dospělá
Vítejte v márnici…
Tak si zrekapitulujme naší márnici. Smrdí to tu nemytýma dětma hůř než mrtvá fretka. Všechno je opatlaný (you’re whalecum) tekutým pudrem. Já jsem po onom volném víkendu byla odměněna prací navíc, plus finišuju práce na Kojícím Spockovi.
…poděšení na naší straně
Venku je krásný léto (to vidíme z okna). Sousedi rekonstruujou (to cejtíme na vlastní drkotající zuby). A do toho tu existujou dvě děti, který jsou zpruzelý, že nemůžou mezi lidi (Bašák), nebo ven (Fína) a furt je něco svědí. Rodičovský sen.
My house is killing me
Částečně to vyjadřuje Floridovo Welcome to my house (jedinej text toho songu, co znám, možná je i veškerej). Množství dolarů a zlatejch řetězů nahrazujeme bohatě kusy jídla pod sedačkou v různejch stádiích rozkladu. Zbytek pak dokresluje Life is killing me od Type O Negative.
Pudink?
Ráno vstanu, opařím se jejich čajem, nakrmím je, beru na vědomí „já to nešklabu, já to hladím“ a „poháchka“, zapudruju, zakapu a pak si beru snídani k počítači. Tam je moje činnost neustále neuspořádaně přerušovaná dotazy typu „Jabko?“ „Kdy bude oběd?“ „Co si teď pustíme?“ „Potřebuješ teď počítač?“ „Máme ještě pudink?“
Dáme si to ještě jednou
Po dalším týdnu doma se Fína osypala brutálně všude. Neštovice má v jizvách po implantátu, v uších, mezi prstama na rukou. Její „bojky“ (bolí) je fakt hodně tklivý. Dojalo by mě nejspíš k slzám, kdybych po dvou týdnech v domě hrůzy nechtěla mlátit hlavou o zeď, že mě to čeká ještě jednou.
Stačí štěknout o pomoc…
Od „je mi to líto, to zvládnem“ jsem se přesunula k „dělej si s tou lihovkou, co chceš, hlavně po mně nic nechtěj“. Od „měla bych s nima aspoň chvíli něco inteligentního hrát, ať z nich nevyrostou úplný hovada“ k „Tlapková patrola celej den? Ok. Proč ne!“
Dvakrát do stejný řeky
Pak si můj muž v práci zrakvil záda. To už jsem občas přemýšlela, co bych si mohla zlomit, abych to nemusela být já, kdo se bude o všechno starat. Nakonec se to vyřešilo samo. Den po Fíně jsem se osypala taky. I přes víru, že dvakrát za život do neštovičí řeky nevstoupíš.
Končím. Ruším.
Bohužel to bylo zrovna v den, kdy jsem měla vystoupit na Světu knihy. No nic. Končím. Ruším. Nedá se nic. Všem, co chtěli podepsat knihu a poslechnout si moje fundovaný vyprávění o tvorbě navzdory smrti, se hluboce omlouvám. Vaše menšinové tužby šly na vrub všeobecnému zdraví a hygienickým podmínkám. Tak snad příště. Podepíšu kdekoliv. Cokoliv.
A jak to bylo dál?
Dneska jsem se poprvý v noci vyspala, aniž by mě budilo neustálý svědění. Horečky už taky nemám. Bašík má tvář jak dětskou prdýlku. Fínka strupatí. Šimon s chrbátem poctivě chodí na elektrošoky. Teď už jen doufáme, že jsme všichni do jednoho nezupírovatěli a až jednou vylezem na slunce, tak nás nespálí na uhel.
