Zastesklo se mi po čistě historické fantasy. Vyhrabala jsem Písně temných věků, který na mě už od velkých zářijových slev na Kosmasu trpělivě čekají v knihovničce. Chtěla jsem příběhy bez zbytečných cirátů, výmyslů a hovadin. Všechny ty originální světy, nový rasy a alternativní dimenze miluju, ale občas si je musím trochu naředit.
Tady byl, tady seděl
„Bába na krku je horší než hejkal nebo dubový mužík.“
(Františka Vrbenská – Než dozraje smrt)
Žánr historický fantasy má tu výhodu, že čerpá z našich kořenů. Někde tam jsem byli. Někde tam jsme se nacházeli. Určitá linie našich předků přesně tohle prožívala. Okolnosti vypadaly takto. Doba byla taková. Tudíž ačkoli se tam ochomýtají i álfové a lítají ifríti, má to punc pravdivosti.
Skočný písně temných věků
„Přehlédli řady zlojedů a zkusili je spočítat. Bylo jich nepočítaně.“
(Pavel Renčín – V sedle přízraku)
Příběhy z antologie pocházejí všechny do jednoho z období raného středověku. Doby temnější než dno drevljanský duše. Doby, o který sice něco málo víme, ale ještě víc si domýšlíme. Něco nás učili ve škole, něco jsme si přečetli. Jak se ale žilo skutečným lidem? Těm, kteří chtěli jen obdělávat svá políčka, pást dobytek a příliš se nestarat o to, co bude s velkými říšemi a panovníky?
To se asi nikdy úplně nedozvíme, ale můžeme se nad tím společně s Písněmi temných věků zamyslet. Zasnít. Lidi koneckonců řeší pořád to samý. Aby byly naživu, najedený a nikdo se jim nesral do jejich blízkých. Antologie obsahuje celkem sedm povídek. Sedm statečných. Každá je jiná. Z každý bude nadšenej trochu jinej okruh čtenářů podle toho, kterou částí lidstva a světa se zrovna zabývá.
S Vandaly šel bych světa kraj
„Je čas masky dávat a čas je zase brát.“
(Leonard Medek – Země lvů)
V první povídce od Leonarda Medka zažijeme drobnou ochutnávku ze stěhování národů. Konkrétně poplujeme s Vandaly tam, kam je jejich liburna zavane. Tahle povídka má v sobě všechno, co by historická fantasy měla mít. Faktickou věrnost, akci, nepříjemně se naplňující proroctví i lásku.
Pro mě to ale nebylo úplně příjemný čtení. Zažívala jsem podobný pocity, jaký mívám u příběhů Inků a Aztéků. Jsem v neprostupný džungli, kde se může ukrývat úplně cokoliv. Někdo nebo něco na mě z těch listů pořád civí a já čekám, kdy mě sejme otrávená šipka nebo zákeřná nemoc. Tohle mi fakt nedělá dobře. Nicméně v mých osobních nesnázích mi dost pomáhal motiv proměnlivých ostrovů a dárce masek. To si užijete.
Smrt si ráda počká
Stočila se do klubíčka jako dítě a spala dlouho, až do příštího poledne, protože trýzeň duše přemůže pouze snění.
(Františka Vrbenská – Než dozraje smrt)
Druhá povídka od Františky Vrbenské se točí kolem nezvratnosti osudu. Když ošálíme smrt jednou a nejsme zrovna ti, co by vlastnili neviditelný plášť Ignota Peverella, je to jen oddálení toho, co stejně přijde. Ona si na nás počká a dozraje. Nebojte. Od téhle povídky jsem se nemohla odtrhnout. Jsou v ní báječně popsaný pocity běžnýho člověka. Malýho zrnka uprostřed žernovů, který nemá moc na výběr. Přesto může doufat, milovat a žít.
Jsi to ty?!
„Říká se, že takto poznačený lidi jsou vyvolený bohama, aby v životě provedli něco výjimenýho, ať už výjimečně chytrýho, nebo blbýho.“
(Pavel Renčín – V sedle přízraku)
Pavel Renčín svou povídku zasadil do doby bájných českých knížat. Začíná v Příbrami na Březových Horách, za což má u mě nezanedbatelný body k dobru. Celou dobu jsem se snažila rozklíčovat, jak to vlastně je. Je to on? Není to on? Tak sakra jak? A byl to on! Kdo? To vám nemůžu říct, protože bych vás připravila o vnitřní struggle, kterým si každej musí projít sám.
Lidé a běsi
V houštinách zasvítily dravčí oči a z temnoty kolem se oddělily mohutné stíny. Mručení nabralo na hrozivosti.
(Juraj Červenák – Strážce hvozdu)
Juraje Červenáka asi nemusím nějak obšírně představovat. V jeho povídce do sporu mezi Vjatiči a Varjagy na Kyjevské Rusi zasáhnou i běsové ze slovanských legend. To chceš. Já jsem pak ocenila především Boguslavu, nejstarší ženu knížete Vladraga. Manželku a matku ukutou z oceli. „Neposlouchají mě, špatně jsi je vychovala!“ A hned věděl, že udělal něco špatně!
Sestry v žabí kůži
Obrátila se. Zpomaleně jako jestřábi, když si s podzimem roztahují křídla, chystají se na všechno zapomenout a odletět pryč.
(Jaroslav Mostecký – Žabí věž)
Další povídka, kterou jsem nemohla odložit, byla Žabí věž od Jaroslava Mosteckého. Územně i časově navazuje na Červenáka a jak je temná, tak je kouzelná. Rozhádaní bratři, zrada, válka, čáry, pomsta…Mne velmi potěšil nezanedbatelný motiv sesterství, který se nenápadně roztejká celým příběhem. Možná není tím nejdůležitějším prvkem celýho příběhu, ale je na něm perfektně ukázaný, jak ženský hrdinky celou dobu existujou po boku svých mužských protějšků a hlásí se o svý místo v prostředí, který je jako parťáky vůbec nebere.
Nikde nekončící mráz
Co se jeho týkalo, považoval všechny bohy za zlomyslné bastardy s prapodivným smyslem pro humor.
(Ivana Kuglerová – Píseň o Hálfdanovi)
Z řádků Písně o Hálfdanovi lezl mráz. Takový, že i když se zavrtáte do peřin a pijete horký kakao po litrech, stejně se ho nezbavíte. Ivana Kuglerová měla místopis, legendy a jazyk Islandu nastudovaný fakt pečlivě. Občas jsem si říkala: „Hm a co je tohle? Kdo je dísa? A co je haustblót?“ Už stárnu, tudíž jsem pokaždý zběsile negooglila, ale nechala ty pojmy žít si vlastním životem. Zahřát jsem se nestihla doteď, takže předpokládám, že to bylo dobré.
Síla přátelství
Všichni se s radostí nechali mámit jeho historkami, přestože věděli, že v nich není za mák pravdy, a všichni poslouchali jeho zpěv, i když se poslouchat nedal.
(Jana Šouflová – Přátelé se neopouštějí)
Antologii uzavírá kraťoučká povídka z irského Kilkenny o tom, jakou sílu má přátelství a že přátelé se neopouštějí, ani když jste mrtvý. Myslím, že takto by vypadalo Jméno růže, kdyby to měla být hlavně sranda a Eco by na to měl jen 32 stránek. Schválně kolikrát hlavní hrdina řekne, že měl někoho rád? Zkuste to spočítat.
Příběhy jsou stejný
Dědek ležel na zádech a široce rozevřenýma očima sledoval hvězdné nebe.
(Pavel Renčín – V sedle přízraku)
Při čtení historický fantasy nakonec stejně vždycky dojdu k tomu, že ty příběhy jsou pořád stejný. Je úplně jedno, jestli se odehrávají ve 12. století na Islandu nebo v 21. století v Praze. Jestli jezdíte na koni nebo v trabantu. Jako lidi řešíme vlastně pořád to samý. Otázkou je, jestli je to dobře nebo špatně. A na to si odpovězte každý sám.
