Možná jste to zaregistrovali. Jedno bistro v Praze vydalo pravidla chování pro rodiče s dětmi. Vznikla nekonečná debata, ve který se to respektem jen hemžilo. Respekt. Respekt. Respekt . Víme ale vůbec, co to je?
Cedule, co mění svět
Marthy’s kitchen jsem do tý doby neznala. Nikdy předtím jsem tam nebyla. Po aférce, co vydali sedmero pravidel, jak by se u nich měli chovat rodiny s dětmi, na ně zase šťastně zapomenu a s dětmi ráda vyrazím o dům dál. Ne snad, že by se mě to nějak dotklo, ale věřím, že peníze máme sypat do toho, čemu věříme.
Ona pravidla mi osobně přijdou spíš úsměvná. Zajímalo by mě, jestli chování a atmosféru na pracovišti dokáže opravdu změnit jedna cedule či výkřik na internetu. Ale budiž. Co mě občas zvedlo ze židle, byla diskuze, která se kolem toho zvedla. Je vidět, že to vůbec není o jednom blbým prohlášení. Týká se to něčeho mnohem hlubšího, co v naší společnosti je.
Začíná u každého z nás…
Slovo respekt se nacházelo v každým druhým komentáři. Jako člověk, který respekt vyznává jako klíčovou hodnotu svýho života, bych se měla radovat. Akorát, že vůbec. Tak, jak se o něm diskutovalo, ho rozhodně nevnímám. S respektem musíme totiž vždycky začít u sebe. Než se s ním začnu ohánět a vyžadovat ho všude okolo, je fajn si zjistit, jak to s ním vlastně mám.
…a týká se všech
Pokud považuji děti za něco míň než lidi a rodiče (potažmo matky) mám za jinou sortu obyvatel, který se mají nějak chovat, zatímco já nemusím, je někde něco špatně. Nazvala bych to mnoha jmény. Ignorance, nadřazenost, sobectví…ale rozhodně na respekt. Kdyby problém skutečně tkvěl v respektu k ostatním, nikdy by ta debata nebyla zaměřená jen na jednu skupinu obyvatel. Týkalo by se to všech.
„Chceme se v klidu najíst.“
Nejčastější argument debaty, pro který mám velké pochopení. Skutečně. V tomto případě nám rodičům možná odpusťte naši slepotu. My totiž častokrát ani nevíme, jak klid vypadá. Kafe pijeme zásadně studený, nebo ho cintáme v poklusu na všechny strany, když dobíháme svoje ratolesti. Najíst se v klidu je super a určitě důležitý.
Otázkou je, pokud chci jíst v klidu, není lepší zůstat doma? Asi jsem nezažila stravovací zařízení, ve kterým by bylo ticho. Televize, volající, cinkot příborů, hudba, volně plynoucí nekoordinovatelné zvuky z všudypřítomných smartphonů. Za mě se v tom sem tam nějaký to výsknutí ztratí. Nebo?
Nesnesitelnost dětských hlasů
Je zvláštní, co jako společnost považujeme za rušivý. Něco o dětských projevech vím. Chápu, že nejsou vždy příjemný. Žiju vedle holčičky, která se pořádně slyší až poslední rok. Nicméně mě fascinuje, jak nesnesitelný je pro lidi výskání, pištění a dětský hlas obecně. Pokud matka na dítě křičí, nebo ho furt nervózně okřikuje, můžeme to s klidem uznat. To totiž údajně vychovává. Přitom intenzivní je to víc než výskot a smích. Je to jako v Šíleně smutný princezně: „Tady to sice není v pořádku, ale nezákonný to není.“
Adrenalin bez podpory
Já osobně s dětma do kavárny chodím jen výjimečně. Myslím, že každý člověk se může rozhodnout pro vlastní porci adrenalinu. Mně osobně za tenhle adrenalin teplý kafe, který mi pro jednou uvaří někdo jinej, nestojí. Pověsím se na háky, skočím z mostu…ale co je moc, to je příliš. U většiny adrenalinových sportů totiž máte jednu důležitou věc. Podporu okolí. Tam ve vás věří, hecují vás a kryjou vám záda, když si chcete strachy nasrat do gatí.
Děti tady nechceme
To v restauracích a v kavárnách nezažijete. Tam stačí s dítětem vejít a už na vás ostatní hosté včetně obsluhy vrhají znechucený pohledy. Lovely. Z mý zkušenosti opravdu nezáleží, co máte za dítě. Jestli je tichý a v pohodě si čte knížku, nebo je hyperaktivní. Vyvrhelové jste stejně. Dítě nebude nikdy dostatečně hodný, aby bylo v kavárně akceptovatelný. Muselo by se vypnout, sedět s rovnýma zádama, mít lokty u sebe a mlčet.
Hulvátství, co svět neviděl
V komentářích se opakovaně množily příklady hulvátských a netolerantních rodičů, jejichž děti se houpaly na lustru, nebo běhaly po restauraci a vysypávaly sůl ze slánek. Rodiče je v tom prý dokonce hlasitě podporovali. Podezřívám, že šlo pokaždý o ty samý případy. Já nevím, vy jste něco takovýho viděli? Fakt se to děje? Já nic podobnýho neznám, ale matek, které radši nikam nejdou, aby nedostaly čočku, znám spoustu.
„Jsem tolerantní, ale oni jsou všude!“
Opakovaně se objevovalo až znepokojivý rozdělování na MY a ONI. V podobný míře jsem to naposledy zažila u Ukrajinců a queer lidí. „Myslím, že jsem extrémně tolerantní, ale oni vlezou všude. Šla jsem do sauny. Tam děti přece nebudou! A byly! Kam nám ještě chcete vlézt?!“ MY jsme takový. VY zas makový. Jestli něco chcete, tak se změňte VY, protože MY jsme v pořádku.
Další emancipace?
Kdo je to MY? Jako my lidi? Nebo co? Chcete, aby vás ONI respektovali a chovali se slušně, ale není vlastně ta vaše nasranost na určitou skupinu lidí taky projev nerespektu a neslušnosti? Zdá se že vedle lidí jiné než bílé barvy pleti, žen, LGBT+ nás čeká ještě emancipace dětí a jejich rodičů. Aby je ostatní MY brali na vědomí.
Stejně jako u Afroameričanů, žen a queer lidí, věřím, že ta nechuť pramení z toho, že je jich málo vidět. Děti ve veřejným prostoru nejsou zvanými hosty. Pokud je ale (ideálně i s rodiči!) zavřeme do heren, za vrata hřišť a do ohrádek, nic se nezmění.
„Myslím že naše společnost je až moc baby-friendly.“
To jsem málem spadla ze židle. Naše společnost je opravdu baby-friendly. Asi jen do té doby, než máte děti, pak jste unwanted. Všude. A očekává se, že se tím smíříte a budete respektovat ostatní. Je zajímavý, s jakým zapálením hájíme dětský životy v břichu, ale jakmile se narodí, jsou něco méně a do společnosti mohou, jen pokud se chovají jako roboti, nebo už jim bylo aspoň patnáct. Není to trochu nepoměr?
Děti tolerujeme v tramvaji…
Osobně nesmírně tolerantní postoj české společnosti k dětem zažívám téměř každý den. Kolikrát balancuji v tramvaji na jedný noze, zatímco v jedný ruce držím Fíny ruku i její aktovku (dětský aktovky jsou fakt velký a kdyby ji měla na zádech, způsobí konflikt při každým otočení) a v druhý Barnabáše. Všichni nás pozorují z bezpečí svých sedaček s výrazem: „Ježiš! Dítě v tramvaji!“ Dávají pozor, zda je dostatečně respektujeme a nešlapeme jim u toho na nohy. Nikoho ale nenapadne, že by se nám všem ulevilo, kdyby třeba někdo uvolnil své místo.
…i v obchodě
Nedávno mi paní s vozíkem zablokovala cestu v obchodě. Jela si s ním jako paní radová. Fínka je hubená, tak se prosmýkla. Já a Bašík už ne. Paní jela velebně dál, jakoby jí to tam patřilo, a Fínka mezitím vesele probíhala mezi regály. Ideální příležitost pro mravnostní policii. Naštěstí nestihla zareagovat, než paní někde důstojně odbočila.
Respekt? Já bych si vás z obchodu ani tramvaje vyhodit nedovolila, protože věřím, že jste si stejně jako já koupili lístek. Teď to máte pohodlnější vy, někdy budu mít snad i já s dětma. Proč má tedy někdo pocit, že někomu může říkat, kam smí a kam ne?
Číšníci a kočárky
Dalším argumentem proti dětem je, že překáží. Ať už ony samy, když se pletou číšníkům pod nohy, nebo kočárky, ve kterých přijely. Jasně. To je fakt blbý. Taky jsem pracovala jako servírka. Ještě než jsme měla děti. Když se sejde víc kočárků, není to ideální. Co se pamatuju, vždycky jsme se ale dokázali domluvit. Ono totiž kolikrát stačí říct. Maminky, když viděly, že se k nim nechovám jako ke kusu lejna na botě, byly nesmírně vynalézavý a ochotný. Obecně byl horší problém domluvit se s dospělým, který přišel, dal si za celý večer jednu vodu z kohoutku a myslel si, že je středem vesmíru.
Takže ten respekt
Ano. Respekt je skutečně důležitej. Na všech stranách. Každý den. Všude. Pokud vám něco vadí, zkuste se ozvat. Je dost možný, že to druzí rádi napraví. Bude klid a nebudete je muset odnikud vyhánět. Děti jsou taky lidi. Jsou malý, ne blbý. Na spoustě věcí se s nimi domluvíte. A hlavně! S respektem se vždycky začíná u sebe.
