Budu nejspíš za idiota, ale od Stephena Kinga jsem nikdy nic nečetla. Nic. Nikdy. Opravdu. Po přečtení jeho O psaní o tom začínám vážně uvažovat. Nejen, že Stephen je fakt vtipnej, ale z každého řádku stříká kromě jeho obvyklé krve a hrůzy i obrovská radost z toho, co dělá. A to chceš.
Psaní je thriller samo o sobě
Jsme spisovatelé a nikdy se jeden druhého neptáme, kam chodíme na nápady; víme, že to nevíme.
Jak už název napovídá, O psaní není tradiční Kingův thriller, na které jste možná zvyklí. Psaní se ale takovým thrillerem, hřbitovem nejen zvířátek a nekonečnou temně zelenou mílí může stát. To vám potvrdí všichni (včetně mě), kdo se o to kdy pokoušeli.
Hrůza přichází mnohem dřív, než vůbec vezmete do ruky tužku nebo začnete žhavit klávesnici. A pak se dostaví zamrznutí (pro mnoho z nás na několik let), útěk (je, hele na zdi je pavučina!), nebo útok. Pokud zvolíte třetí možnost, někde tam za hektolitry potu, slz a jiných výměšků se na konci tunelu může objevit povídka, román, kniha…
Stephen to ví a jako ostřílený kanonýr a veterán (napsal přes 80 knih, ještě více povídek a řadu filmových scénářů) se s vámi podělí o rady, co ho udržují na cestě.
Žít jako King
Psaní je osamělá práce. Když u sebe máte někoho, kdo ve vás věří, může to znamenat opravdu hodně. A nemusí vás kdovíjak opěvovat. Obyčejně stačí, když prostě věří.
V knize nejprve stručně nastiňuje svůj život. Je otázka, zda k rozvoji jeho vypravěčského stylu přispěla více betonová tvárnice, co mu přistála na bosé noze a rozdrtila mu všech pět prstů, nebo vytírání zadku jedovatou škumpou. Ani jedno vám nedoporučuju. Nicméně jeho zaujatostí věcmi a lidmi kolem, očividnou láskou k životu a schopností dívat se, pozorovat a poslouchat bychom se inspirovat mohli.
Já miluji, jak píše o své ženě Tabby. Vykresluje ji jako člověka, se kterým bych si ráda sedla na kafe a probrala, k čemu slouží fén. Věřím, že obě (já i Tabitha) bychom ho použily především na sušení stránek z připravované knihy, které nedopatřením zalétly do nejbližšího rybníka.
Psát jako king
Těžko se mi chce věřit, že lidé, kteří toho moc nepřečetli (nebo dokonce nepřečetli vůbec nic), mohli zkoušet něco napsat a doufat, že se to ostatním bude líbit.
V další části pak přicházejí ony dlouho očekávané rady. Je jich dost. Třeba to, že bychom se měli jednou provždy vykašlat na zpropadená příslovce (no, jako vážně, kdo o ně stojí?), že pokud chceme dobře psát, musíme především hodně číst (ok, tuhle část mám docela zmáknutou, co dál?), překlopit trpný rod do do rodu činného (chce to odvahu, ale domnělá vznešenost, kterou tím ztratíte, bude nahrazena mnohem plynulejším textem, fakt!).
Nejkouzelnější na tom celém ale je, že bezmála všem pravidlům se lze vyhnout, když víte, proč to děláte, a pokud to slouží příběhu. Musíte si to zkrátka obhájit nejen před sebou, ale i před čtenářem. Pokud to funguje, dělejte si, co chcete.
K hodně číst se u každého autora musí nutně přidat i hodně psát. Trénink je nenahraditelný a měl by vás bavit (ideálně by vám neměl vůbec připadat jako trénink). Čím víc budete psát, tím víc se budete zlepšovat. Pokud nepíšete, nepočítejte s tím, že si k tomu jednou sednete a napíšete geniální věc.
Vše, co k psaní potřebujete
Zkoušíte si říkat, že jste měli štěstí, takřka neuvěřitelné štěstí, a obyčejně to zabírá, protože je to poravda. Občas to ale nezabere. Pak se rozbrečíte.
V poslední části pak Stephen zmiňuje osudovou ránu, co ho potkala. Vy, co ho znáte, víte, o co jde, a vám ostatním to neřeknu. Jen si to hezky přečtěte jeho vlastními slovy. Ostatně mistr je tu on, že?
Ta událost ale shrnuje vše, co k psaní potřebujete. Obklopte se podpůrným prostředím, nevzdávejte se, buďte k sobě upřímný (Třetí den jsem Alici řekl, že jí kouká podolek. „Tobě kouká holá řiť, mládenče.“) a najděte si na všem něco, co vám poslouží, inspiruje vás nebo vám udělá radost. Tak se dá dobře psát, žít život i uzdravovat ze všech ran, co cestou přijdou.
Tak já jdu vybrakovat místní knihovnu. Fakt díky, Stephene Kingu. Co od něj máte nejradši? Čím mám začít?
