Amatér? Proboha, jen to ne! K eskamotérovi má sice zvukově blízko, obsahově by se však nemohli lišit víc. Já chci bejt dobrá v tom, co dělám. Profík! Podat vždycky perfektní výkon, nejlíp osobák, odvést slušnou práci. Bejt dobrá, lepší, nejlepší. Bandory i amatéra si nech.
To bolí!
Amatér pro mě vždycky byla nadávka. Nepříjemná, dehonestující. Jo, klidně mi říkejte že jsem pokérovanej feťák, to se mě nemůže dotknout. Ale, že něco neumím? Že jsem lempl, nedouk, co to nikdy nikam nedotáhne? Au, to bolí.
Nebudeš slavnej, protože umíš h*vno.
Nic neumět, nebo to umět blbě, jsem brala jako vlastní slabost. Já chtěla umět. Nejlíp všechno. Jakmile jsme s něčím začala, chtěla jsem v tom bejt mistr a to ideálně hned.
Všechny stavy na půli cesty mě příšerně vytáčely a byly zdrojem mý ohromný nespokojenosti. Se sebou, se životem. Jsi amatér, holka. Tohle ti moc nejde. Ok. Budu makat víc, dýl a častějc, abych se z týhle škatule zase rychle dostala.
Zapšklá jako Bodie
Přitom už jen to slovo. Amatér. Je tak nádherně libozvučný! A bejt amatér? Boží stav. Můžu bejt profík, proč ne. Opravdu věřím, že bez ohledu na jakýkoliv okolnosti a překážky, můžu uspět ve všem, když si to budu přát. Ale profesionálové jsou tak trochu jako Bodie a Doyle. Zapšklý, rigidní, nemilosrdný. Chci bejt taková?
Příšerná značka ideál
„Viděl jsem Sex pistols,“ řekl jednou zpěvák kapely New Order Bernard Sumner.
„Byli příšerní…chtěl jsem vstát a být příšerný s nimi.“
Amatér je vlastně značka ideál. Moment, když něco objevím. Jsem nadšená a chci v tom pokračovat. Zkoumám, hraju si, bavím se. Je mi jedno, že prstovejma barvama zapatlám všechno kolem a že se ty pískový mandaly nějak vymkly kontrole a doma nám to nepříjemně křupe pod nohama.
Mrakoplaš vs. Dvoukvítek
Objevuju nový světy. Kráčím tam, kam moje noha ještě nevkročila. Co na tom, že jiný lidský nohy tam přede mnou byly už tisíckrát a byly v tom pravděpodobně mnohem lepší, než já kdy budu. Pro člověka, co byl celej život spíš Mrakoplaš, je občas náročný přijmout pohled Dvoukvítka a jeho čirý radosti z každý hovadiny, na kterou narazí, ale je to cesta, jak se nezbláznit.
Milovat cestu
Bejt amatér znamená bejt zamilovaná do činnosti, kterou dělám. Bejt pohlcená, chycená. Amatér řeší cestu. Tudy je to fajn, tak tam jdu. Jestli mě to někam zavede, řeším až cestou. Beztak všechny štreky vedou do hrobu. Je poutník, co zůstal na cestě a s Bombadilovskou písní objevuje krásy Starého lesa. Nebojí se hladovět a umazat si boty.
Klapky zužujou pohled
Zatímco ruce i mysl profesionála fungujou jako dokonale seštelovanej stroj, kterej se nespokojí s žádným polovičatým zmetkem, jeho pohled je zúženej. Má klapky na očích, který mu umožňujou vidět jen cíl v dálce a zbytečně se nerozptylovat detaily okolo. Často pak ale nevidí ani prostý a jednoduchý řešení.
Všichni jsme amatéři
„Všichni do jednoho jsme amatéři. Nežijeme dost dlouho, abychom byli někým jiným.“
Dnešní doba je tak rychlá, že pokud zrovna celý život nešijeme boty tradičními postupy, tak to, v čem jsme dneska profíci, nemusí zítra znamenat vůbec nic. Nikdy nebudeme dokonalý. Myslím, že to ani není smyslem. Tak proč si neponechat i to amatérský nadšení pro věc?
Vždycky amatér
Je skvělý dělat něco, co miluju, a bejt v tom úspěšná. Pokud bych si ale měla vybrat mezi dokonalostí a tím, že mě to prostě baví, chci bejt amatér. Tuplovanej, nefalšovanej amatér, co píše, protože nemůže jinak a kašle na to, že dělá pravopisný chyby.
