Potřebuju lásku, čas a obyčejnost, říká studentka Mediálních studií s DMO Anežka Mejtská

anežka mejtská

Mnohým z nás zasáhla do života diagnóza, se kterou se snažíme popasovat. Anežka Mejtská by mohla být úplně obyčejnou mladou ženou. Také by jí být chtěla. Kvůli dětské mozkové obrně má problémy s rovnováhou a koordinací, chodí o berlích a neustále slýchá, co má s nohama. Velmi křehký rozhovor o tom, že být “nad věcí” nemusí být dar, ale jen vedlejší produkt toho, když se každý den pokoušíme vstát z postele.

Co by potřebovala Anežka Mejtská?

Z důvodu dětské mozkové obrny (pozn.: neurologické poruchy, při které dochází k poškození motorických center mozku) chodíš o berlích. Co v tomto ohledu vnímáš jako největší překážku? Co bys kolem sebe potřebovala jinak? Ať už z hlediska čistě praktických věcí jako přístupnosti a mobility, nebo z hlediska přístupu okolí.

Moje onemocnění ovlivňuje rovnováhu a koordinaci. Potřebovala bych a stále potřebuji víc času. Mnoho věcí jsem se naučila dělat sama, ale potřebovala jsem čas. A lidé kolem mě (včetně rodičů) říkali „prosím tě, já to udělám.“ Rozumím tomu, ale mrzelo mě to. V dětství jsem byla obklopena dospělými, což ovlivnilo moje dospívání. Často jsem se cítila osamělá. Někdy stále cítím. Nechodila jsem pít, protože spolužáci se o mě báli a hlídali mě, když už mě někam vzali. Mně to lezlo na nervy. Rozumím jim, ale nechci být pořád rozumná. Potřebuju lásku, čas a obyčejnost.

Jako hodně malá jsi byla na operaci. Bylo ti tenkrát, myslím, pět let? Jak si to vnímala? Co si z toho pamatuješ? Já byla na operaci asi v sedmi letech a pocity, které jsem měla, i to, jak vypadal nemocniční pokoj v Thomayerce, si dost silně vybavuju ještě teď.

Pamatuju si rozhovory s mamkou o tom, proč je operace potřeba. Pamatuji si strach z anestezie i smrti. Vybavuji si vůni JIP a strach, když jsem se vzbudila první noc po operaci a nevěděla jsem, kde jsem.

Celý článek si přečti na Forendors (Pickey).

Proč mě podpořit na Forendors?

forendors panel

Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě.

Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti moje texty dávají smysl, podpoř mě zde.

Napsat komentář