Je hodně knih, které jsem schroustala na posezení. Anglická kuchyně byl však opravdu kulinářský zážitek. Život zkrátka je poezie a je jedno, jestli naši lásku k němu vyjádříme básní nebo receptem na labutí vejce.
Chuť na román
Možná mě sestavování receptů posílí a dodá mi energii stejně jako psaní básní.
O Anglické kuchyni slečny Elizy jsem slyšela v podcastu #mojeargo na vlnách. Okamžitě jsem na ni dostala chuť. Prostředí starých kuchyní, kamna vysmýčená od popela, police s pestrobarevnými kořenkami („…skleněné dózy s drobnými bublinkami plné zrnek zeleného pepře v nálevu, slaných kaparů, lesklých vanilkových lusků a rezavých svitků skořice…“), spíže plné vybraných surovin („párek dobře živených koroptví, čerstvé mladé žampiony, portské víno, jemná sůl…pinta hrozinek, citronová kůra, hořké mandle…“) nebo taky krys (záleží, z jaké vrstvy pocházíte) v sobě mají něco neodolatelného.
Revoluce v kuchyni
Dobrou hodinu diskutujeme o významu výživy, a přitom se snažíme pozřít jídlo, v němž někdo vařením zabil všechno dobré.
Příběh Elizy Actonové však přináší mnohem navíc. Jedná se o skutečnou historickou postavu, jež přinesla revoluci do psaní kuchařek. Do té doby nudná kniha, která vám o počtu ingrediencí mnoho neřekla (a ještě navíc jste si je museli složitě vyhledávat v jednolitém textu), se proměnila na knihu, jíž budete rádi mít nejen v kuchyni, ale i ve své knihovně. Dost možná se s ní rádi pochlubíte i v salonku při společenských banketech.
A jestli na jejím hřbetě bude pár mastných otisků? To rozhodně není na škodu. Vaření je láska a jídlo je život. Pokud ho chceme užívat plnými doušky, holt si u toho někdy ušpiníme ruce.
Pomalu vařená emancipace
„Raději zůstat nenáviděnou starou pannou než se provdat za vyžilého chlapa stiženého dnou, který potřebuje ošetřovatelku.“
Kromě revoluce v psaní kuchařek a vůbec přístupu k vaření a stravování jako takovému („Vy Angličané nemáte…chuť. Cit pro vytříbené pokrmy. Samý ocet a kajenský pepř. Neustálé maskování toho, že neumíte vařit, jen trávit.“) přinesla i jiný pohled na ženy a jejich postavení ve společnosti. Do pořádků, kdy se má slušná dívka především vdát (čím dřív, tím líp!), být dobrou ženou svému muži, přinášet mu potěšení a rodit mu děti, byla stará panna, co se vdát odmítá, protože má poslání, jako pěst na oko londýnského gentlemana. Co si jen lidé pomyslí?!
Důmyslně skrytá poezie
„Come to my grave when I am gone, and bend a moment there alone…“
Eliza milovala básně a poezii. Sama napsala několik sbírek. Děj knihy připadá do období, kdy slavila úspěch se svou první a pokoušela se vydat druhou. Nakladatel jí však oznámil, že poezie a ženy nejdou dohromady. Nikdo to nebude číst. Ať raději zkusí napsat gotický román, nebo ještě líp kuchařku! Eliza se zpočátku cítila hluboce uražená. Jak jí, poetické a romantické duši, můžete přisuzovat něco tak přízemního jako špinavou a zakouřenou kuchyni?
Životní okolností jí však dají ochutnat, že poezie se ukrývá ve všem. V každé činnosti, kterou vykonáváme, v každé věci, na kterou nám padne zrak, i v každém člověku, co nám zkříží cestu. Záleží jen na očích, které jsou ochotné se dívat. A Eliza ochotná je.
Hospodyňky in crime
Lopatky jí ční do výše jako zakrnělá křídla, obrovské oči září do tmy jako dvě svíčky v kostele, na botách se jí odchlipují podrážky…A přesto dokáže rozlišit i ty nejjemnější chutě.
Navíc na to není sama. Osud jí do cesty zavane zbídačené stvoření, které ale umí číst a má sny. Dívku, jejíž otec je válečný invalida a opilec a matka jim zešílela, když bylo dívence sotva jedenáct. Nikdo však netvrdí, že lidské perly se ukrývají jen v pečlivě pěstěných venkovských sídlech, že na ně nemůžeme narazit i uprostřed rozpadající se chatrče plné štěnic, bláta a nakyslého pachu zvratků. Nezáří pak dokonce víc, když jsou usmýkány proudem života a natvarovány vším tím pískem a kamením?
Přátelství dvou žen, která každá přichází odjinud a nese s sebou vlastní příběh, kříž i tíživé tajemství, je příjemně nahřátým talířem pro celé vyprávění. To se díky němu nerozlije do ztracena, ale naopak vydá všechny své chutě a vůně.
Krmě pro poetické duše
Poprvé od chvíle, kdy otec prchl do Calais, se mi zdá, že mám nějaký cíl, že jsem to zase já. Jako bych dostala tiché svolení znovu existovat.
Knížka poskytuje každé poetické duši (tudíž lze tvrdit, že všem lidem od 0 do 110 a ještě dál, protože poezie je i Kainar i Krchovský a všechno mezi tím) příjemné povyražení a povznesení se nad každodenní stres a šeď. Život je krásný. Jen jsme se na něj možná zapomněli správně dívat. Nebo se možná nedíváme vůbec?
Vaření je láska a jídlo je život
Jack se mýlil, když tvrdil, že Boha najdu v chlebové kůrce. Bůh, pomyslím si rouhavě, se nalézá v doušku kávy.
Často jsme si mysleli, že musíme být zodpovědní, pracovití, svědomití a disciplinovaní. Vlastnosti, které nám dobře poslouží v životě i v kuchyni. Taky ale nesmíme zapomínat na lásku, vášeň, zvědavost, krásu a nadšení. Bez nich to nejde. S nimi se i recept může stát uměleckým dílem a život žitou básní.
