Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr je neskutečná kniha. Našla jsem na ní upoutávku v Lháři. Zaujal mě text, zaujala mě titulka, zaujal mě Mignola. Říkala jsem si ale, že je to strašidelný. Tohle doma mít nechci. O pět minut později, aniž bych tušila jak, už jsem cvakala rezervaci do knihovny.
A jako Andersen
„Vojáčci se podobali jeden druhému, jako by si z oka vypadli, jen jediný se trochu odlišoval: měl jen jednu nohu.“
Ústředním motivem, kterej se vine celou knihou jako jediná světlá stezka lesem hrůzy, je pohádka Hanse Christiana Andersena. O kom? Ano, o statečnym cínovym vojáčkovi. Sejít z týhle cestičky znamená ztratit se ve stínech a polomrtvá strachy čekat, až si pro mě přijdou.
B jako Baltimore
Malej Henry Baltimore měl vojáčků plnou krabici. Byl často nemocnej, tak mu pomáhali krátit dlouhý chvíle v posteli. O kousek dál na skříni byla ještě jedna krabice. V tý byl šašek, co se občas po nocích smál děsivym ďábelskym smíchem. Báli se ho všechny hračky v pokoji.
Lord Baltimore se později stal vojákem. Kromě démonů v lidskym srdci probudil na bitevnim poli v Ardenách něco mnohem horšího. Dokáže se cínovej vojáček postavit zlu? Je statečnej, to víme. Nepřítel, kterýmu čelí je ale horší než krysy v kanálech, horší než oheň, horší než šašek a jeho krutej smích.
C jako Canterburský povídky
Vyprávění přátel lorda Baltimora, který se z jednotlivejch drobtů snažej rekonstruovat jeho dosavadní osud, zatímco seděj v hospodě a čekaj na jeho příchod, připomíná Canterburský povídky. Pocta draní peří, kdy pro samou nudu nešlo vyprávět nic jinýho než strašidelný historky.
Č jako čtivost a čirý zlo
Nemám ráda strašidelný věci. Vlastně se celkem nerada bojim. Ze skříně s bubákem by na mě nejspíš taky vylezl mozkomor. Ale v Baltimorovi bylo něco, co mě nenechalo zavírat oči ani u nejhnusnějších pasáží. A že z některejch dejchá opravdu čirý zlo. Někdy jsem radši ani nedejchala, aby neobrátilo oči mym směrem.
I když jsem věděla, že přichází noc a že bych to měla nechat na ráno, nemohla jsem knihu hodit do kouta. Jednak už nikdy nebudu s jistotou vědět, co v tom koutě může číhat, až si pro ní půjdu. Jednak je to tak čtivý, že jsem byla přisátá jak vampýr.
D jako děs, démoni a Dracula
„Vzpomněl si na rozkošnou malou tanečnici, že ji jistě již nikdy neuvidí. A v uších mu znělo: ‚Spěj, spěj, bojovníče, smrti v ústrety!'“
Cínovej vojáček je skvělá pohádka. V podání Mikea Mignoly (to je ten, co dělal Hellboye) je sice mnohem temnější, ale neztrácí nic z původního melodramatickýho šmrncu. Vojáčkovo zoufalství z vlastní slabosti a jeho strach, že už nikdy nespatří svou tanečnici, jsou téměř hmatatelný. I když je to vojáček z masa a kostí.
Mignola ve dvanácti přečetl Draculu, z čehož se údajně nikdy nevzpamatoval. Od těch časů se s nim upíři táhnou celým životem. Výtvarně ztvárnil komiksovou adaptaci filmovýho Bram Stoker’s Dracula od Coppoly a na Baltimorovi je to znát. Můžem ho brát jako víc než důstojnou vampýří poklonu. Lepší než by si Bram Stoker nebo i sám Dracula mohli přát.
E jako end a epifráze
„Díval se na tanečnici a ona zase na něho a cítil, jak se rozplývá. Ale dosud vytrvale stál, svíraje pušku v ruce.“
Kombinace první světový války a upírů, který probudili sami lidé svojí nenasytností a nenávistí, mrazí a vyvolává celkem nepříjemný otázky. Už svojí podstatou řečnický. Dokáže cínovej vojáček čelit samotnýmu ďáblu? Je člověk natolik silnej, aby se dokázal postavit zlu, který v sobě má?
P.S. Epifráze je dle akademickýho slovníku cizích slov „figura, při které se k větě zdánlivě ukončené přidávají další slova, slovní spojení apod., rozvíjející vedlejší myšlenky.“
A teď můžete bejt chytrý!:)
