Loď potřebuje vyplout. Každá. Ať už mám k dispozici trojstěžník, bitevní galeonu, džunku, nebo nafukovací člun z Lidlu. Žádná z nich nebyla stvořena k tomu, aby zbytečně parkovala v garáži, na půdě, v přístavu. Loď musí vyplout. Tečka.
V přístavu je bezpečí a smrad
Přístav je bezpečný místo. Lákavý. Málokdy se stane, že všechny ty obludnosti číhající na otevřenym moři dorazej až tam. V přístavu je klid. Vlny jsou minimální. Riziko, že budu odfouknuta z kurzu, nebo mi něco prorazí díru do trupu větší než ústa starý orčí ženy, se limitně blíží nule. Jednomu by se až zachtělo v přístavu zůstat. Navěky věků. Dostatečný zásobování, servisní dok na dosah, bujarý oslavy…Jo a taky bordel a smrad. A pokud budu věčně slavit jen návraty někoho jinýho, tak i pompézní celebrace časem ztratěj lesk. Co s tim? Plout dál a ještě dál nebezpečí navzdory, nebo hnít v smrádku a bezpečí?
Plout se SWOTkou i bez
„Vůdcové jsou vizionáři s málo vyvinutým smyslem pro strach a nulovou představou o tom, co všechno stojí proti nim.“
Jako dítě jsem plula téměř beze strachu. Měla jsem v zádech slušnej haven maminku a pouštela se do světa bez obav, že se ztrapnim, že udělám chybu, že se nedokážu vrátit. Ať už představa, co všechno proti mně stojí, byla celkem přesná, nebo úplně mimo mísu, šlo to a nikdy to moc nedrhlo. Pak se něco zvrtlo. Začala jsem mít strach.
Člověk prostě nejspíš musí v určitým věku rozkousat kyselý jablko poznání a stane se z něj posera, protože najednou začne předpokládat strašidlo za každym rohem. I tam, kde je čisto. Sladká nevědomost je pryč a s ní i ta odvaha, kterou nevytrhne ani Khanův hněv. Pouštět se ven, když nevím, co mě tam čeká, může bejt v lecčems jednodušší. Nicméně ať už mám naprosto přesnej odhad příležitostí a rizik, hrůzy si aspoň hodně barvitě představuju, nebo nemám vůbec šajn, vyplout musím. I tak.
Bojovka jako trenažér
Vždycky si vzpomenu na skautský bojovky. Jak já je nesnášela. Každou noc jsem čekala, kdy to přijde, kdy už mě zase vytáhnou z tepla mýho spacáku do temnýho lesa. Zpoza stromů se na mě sápaj nějaký ruce. Výkřiky hrůzy ze všech stran. Zvuk sekery dopadající na špalek. Něco hnusnýho mi přejede přes obličej. Vedoucí pomalovanej k nepoznání nakráčí jak zombie do mýho zornýho pole a chrčí. Skvělý. Asi se pozvracim. Rychle to přežít a jít si zas lehnout. Že mě to čeká za rok znova? To budu radši předstírat, že jsem mrtvá.
Nakonec jsem z toho stanu ale vždycky vylezla znova. Hned na začátku mi totiž bylo přáno zažít, jaký prostocviky strach s lidma dělá. Jak nám brání se hnout, vyloupnout se ze spacáku. O vyplutí na širý moře ani nemluvim. To bych si sakra fandila. Na jednu z mejch prvních bojovek jsme měli jít po dvojicích. Můj sparring partner si sedl v kuchyni a složil se. Ta holka tenkrát strašně brečela. Že se bojí a že nikam nechce. Já byla o několik let mladší a o pár hlav menší. Kámo, v klidu. Nebreč. Ať tam v tom lese bude číhat cokoliv, půjde to po slabších kusech. Ty můžeš bejt v pohodě. No nic. Nevyšlo. Musela jsem do lesa vyrazit sama. Moje parťačka odpadla.
Zbabělce víc nevyděsíš
Rimmer: „Mě nemůžete vyděsit. Jsem zbabělec. Mám strach pořád“
Viděla jsem jí, jak tam sedí. Absolutně zničená a zdeptaná. Ve stavu, kdy by si stokrát radši nechala amputovat nohu za příslib bezpečí. A došlo mi, že tohle je horší než cokoliv v tý tmě kolem mě. Nechat si zlomit stěžeň už v přístavu, abych nemusela zažít bouřku na oceánu. To nechci! I kdyby tam lozil samotnej profesor Quirell a sosal krev jednorožců (tuhle scenu nesnášim!!!). A tak jsem šla.
Malinká holčička uprostřed lesa hrůzy. Věděla jsem, že se budu bát jako prase. Nervózní horko střídal mrazivej dech děsu. Škvířila jsem se ve vlastní šťávě, ale připosraně pokračovala dál. Vybafli na mě z odpadový jámy. Někdo mě chytnul za nohu. Řvali na mě z křoví. Ale já to dala. Ten pocit, kdy jsem se vrátila zpátky do stanu a horečnato mrazivej horror se přetavil ve sladkej pocit osobního vítězství by překonalo málo co. Mít strach nakonec není tak hrozný. Protože nic horšího už mě pak vlastně nečeká.
Pro to lodě postavený nebyly
„Je-li veliká loď ukotvena v přístavu, je jistě v bezpečí. Avšak pro to velké lodi postavené nebyly…“
Lodě nebyly stavěný k tomu, aby kotvily v přístavu. Přístav je fajn, je skvělý mít bezpečný místo, kam se můžu kdykoliv vrátit, když mě sejmou kurděje z nedostatku prospěšnejch komentářů (nebo naopak z nadbytku těch toxickejch). Když mě vítr opakovaně zanese někam do psí pr*ele, kde vůbec bejt nechci. Ale pak je zase fajn vyjít ven, nesyslit si bohatství, který v sobě mám jen proto, že ty vlny brázděj i korzáři.
Vyplout ven, plout daleko. Plout, i když se bojim. Protože na oslavě návratu není nejlepší ta spousta jídla a pití kolem, ale to, že jsem se odvážila. Polkla strach a vyplula. Pak se vrátím bohatší, i kdyby mě korzáři obrali i o spoďáry. Lodím to v přístavu sluší. Nikdo ale nezamejšlel, že tam budou kysat zbytečně dlouho. Tak čapni to kormidlo svýho křižníku, nebo kolesovýho parníku, naskoč na vor a čau. Pluj daleko a blaze.
P.S. Zvlášť kvůli šílenejm nadupanejm strojům, co si myslej, že doplujou všude, ačkoliv palivo jim došlo už před tejdnem jedna noticka na závěr:)
Nikdy, ale opravdu nikdy nepodceňuj nutnost pravidelnýho servisu svý lodi. I bytelný kousky, co toho hodně vydržej, potřebujou občas opravit. Jakmile se objeví díra, šup tam dehet a zastav si v nejbližším doku. Teď jsem celou sobotu ležela s nějakou kolikou a nemohla jsem se ani hnout, natož se pouštět do jakejkoliv samostatnejch akcí typu cesta kolem světa za 80 dní. Lepší to pravidelně někde na chvíli parknout, než se pak celkově doposrat.
