Na jizvách je něco, co nás podvědomě odpuzuje i přitahuje zároveň. Narušujou řád a harmonii. Vůbec se toho nebojej a ostrou linkou přetnou úplně cokoliv. Třeba dokonale symetrickou křivku rtů. A to prostě budí pozornost. Tak, že na ně kolikrát nemůžem přestat fascinovaně civět. I když je to společenský nevhodný…
Nepříjemný průvodci
Jizvy. Větší či menší zářezy do kůže našeho života. Obecně považovaný za něco nepříjemnýho, nehezkýho, někdy i fakt vyloženě hnusnýho. Něco, co přidrzle a bez pardonu narušuje náš jinak dosti šumnej vzhled. Považte…
„Její až nadpozemsky krásný obličej hyzdila ošklivá jizva táhnoucí se od levého koutku až ke spánku…“
„Ten chlápek měl jeden bicák velikosti tuleního mláděte, z druhýho rukávu mu však vyčuhoval jen brutálně zjizvenej pahýl…“
To prostě nechcete!
Rytíř bez jizvy…
Moudrý trpaslíci však vědí, že je to blbost. Jak řiká Denis Cranmer:
„Rytíř bez jizvy je kokot a ně hrdina.“
Jizva totiž neni vůbec žádný poškození. Neni to chyba ve struktuře kůže, která musí bejt za každou cenu odstraněná (o tom, že máme tisíce a miliony zranění, který nezanechaly viditelnou stopu, ani nemluvim…)
Je to spíš něco jako diplom. Vedlejší produkt nějaký zkoušky. Žádná neni zadarmo. Za všechny platíme. Jizva je ale jasnej signál, že tu pořád jsme. Ať už nás potkalo cokoliv. Ať to sebevíc bolelo. Pořád jsme naživu. Jizvu si zkrátka musíme zasloužit. A čim víc jizev máme, tim drsnější a ostřílenější jsme.
Zážitky zařízlý do kůže
na kůžiPrvní jizvu jsem ukořistila ve školce. Sundavali mi sádru. Na zvuk tý pekelný rozbrusky si pamatuju doteď. Brečela jsem. Tak doktor řekl mý mámě, ať si mě uklidní, že jsem nějaká hysterická. Na máminy poznámky, že brečim, jen když se něco fakt děje, nedbal. Když sádru sundal, všude tekla krev. Moje krev. Pan doktor byl poctivej a vzal to i s rukou.
Na rtu mam zase takovou opileckou srandu. Hrdinně jsem skočila do křoví za sestrou, která tam zachraňovala deštník. Zatímco ona se tam bezpečně svalila jak pytel brambor, na mě tam čekal kořen. Můj upírskej špičák mi tenkrát do spodního rtu udělal pěknou ďuznu.
Joker na břiše
Ovšem největší suvenýr mam z císařskýho řezu. Žádnej minimalistickej bikinovej řez. To neni můj styl. Pěkně dlouhá čára. Takovej Jokerův úsměv přes celý břicho. Potřebovali vytáhnout Fínu co nejšetrnějc, tak šla veškerá estetika stranou.
Vevnitř na děloze je situace ještě o něco horší. Tu mam rovnou celou rozpáranou odshora dolů. Pěkně od podlahy. Rozpul ořech, dostaneš šaty. Nebo dítě. Brala jsem to statečně. Obětovala jsem svojí kůži, aby moje dcera měla větší šanci.
Doktoři se mnou ale nadšení nesdíleli: „Vaše děloha je teď méněcenná. S touhle jizvou už nikdy neporodíte normálně. Nejspíš byste to dítě ani nedonosila. No, radši už další děti ani neplánujte.“
Invalida nebo hustej frajer?
Tak jsem se musela rozhodnout. Jestli moje zjizvená děloha, která toho už zvládla tolik (porodit mrtvou dceru, rozřezat se, aby další dcera mohla žít…), je nemohoucí invalida, nebo megahustej hrdina.
Nemusela jsem se dlouho rozmejšlet. Uvěřila jsem tomu druhýmu. A tak jsem otěhotněla, donosila a porodila…v termínu, normálně, jen tak.
Jizvy jsou dobrý
Takže…jizvy jsou dobrý a vy na ně můžete bejt právem hrdý. Už se za ně jednou provždy přestaňte mrskat. Neřikam, že musíte bejt nadšený z každýho ukořistěnýho šrámu. Dokonce se vám ani všechny nemusej líbit. Ale nepřipadejte si hůř (nebo dokonce méněcenně!) jen proto, že je máte. Protože jen s jizvou je rytíř ten pravej hrdina.
Jak jsem trochu netradičně vzdala hold svý císařský jizvě se můžete mrknout v dalšim díle Tattoo polepšovny.
