Je hodně knih, které jsem schroustala na posezení. Anglická kuchyně byl však opravdu kulinářský zážitek. Život zkrátka je poezie a je jedno, jestli naši lásku k němu vyjádříme básní nebo receptem na labutí vejce.
Neslyšících je na světě zhruba 360 milionů. To už je pořádná skupina lidí. Řada z nich se stále setkává s nepochopením, předsudky i diskriminací. Je však problémem skutečně sluch nebo je postižená společnost, která diskriminuje?
Antologie Jiný kraj mi tu straší už někdy od jara. Věta "...mořské panny plavou mezi igelitovými sáčky..." na obálce se okamžitě stala spouštěčem mého enviromentálního žalu, který mě občas přepadá. Spouštěčů všeho možného tam bylo víc a ačkoli je kniha plná mágů, mořských panen a víl, je aktuálnější než cokoli jiného.
Doposud ji nebylo slyšet. V patnácti letech Evu Vontrobovou totiž spolknul svět ticha. Byla jí jako prvnímu člověku v ČR diagnostikována Auditory neuropathy. Od té doby je dle svých slov „hluchá jak kameň“. Spolehlivě za ni však hovoří její tvorba. Pod značkou VonTree Candle vyrábí úžasné svíčky a svou činností zároveň pomáhá k osvětě v oblasti neslyšících a sluchového postižení.
V Operaci Petragun jsem konečně rozklíčovala, proč je Legie tak skvělá a proč ji vlastně čtu. Podvědomě jsem to tušila od začátku, teď jsem to konečně vyslovila nahlas. Dost mi v tom pomohl Kapitán Bouchač a jeho "Není to žádný Shakespeare, ale funguje to vždycky."
Zpracovávám teď redakční poznámky ke své druhé knize Kojící Spock. Otevírám stará zranění, která jsou furt živá a bolí. Někdy je to tak nesnesitelné, že bych knihu nejradši smazala jedním kliknutím.
Smrt je v naší společnosti velmi těžké téma. Pohřby, které nejvíc připomínají, že smrt skutečně existuje a je nám pořád velmi nablízku, pak podle toho vypadají. Od všudypřítomné černé až po těžký hutný příkrov drtící srdce pozůstalých, s nímž máme pocit, že slunce už nikdy nevyjde. Musí to tak ale být?
Holky jsou slabší. Kluci nepláčou. Pochlap se. Vzmuž se. Tancování je pro holčičky. Neskutečné množství vlezlých předsudků, které tu s námi žijí jako obtížný hmyz a stejně tak se i chovají. Přitom ve výsledku nepomáhají vůbec nikomu.
Pro opravdové radosti v životě si musíme dojít po svých...nebo doběhnout. Něco o tom ví Jitka Jeníková, překladatelka, bloggerka, věčná studentka jazyků a běžkyně, pro kterou žádná překážka není dost velká.
Zase jsem se jednou rozhodla, že si přečtu něco mimo pořadník. Vyhrál to Mluvící kámen od pana Isaaca. Ano. TOHO Isaaca. Isaaca Asimova. Nelitovala jsem ani vteřinu, přestože to byl pravěkej salát. Kdy jindy číst knížky jen tak, než když máte narozeniny?