Bojovník, jak říká klasik, jsem tak nějak od přirození. Jsem taková už odmala, ačkoliv jsem to nikdy moc nevnímala. Brala jsem to jako samozřejmost. Ne jako dar, kterej musim strážit jak Moodyho oko v hlavě.
Samuraj v plenkách
Všechno začalo tim, že mě jako malý mimino nedali v porodnici k mámě na pokoj. Prej neměli místo. Tehdy jsem složila válečnickou přísahu, že mě nic a nikdo nepoloží
na lopatky. Později jsem vzala do ruky nabízenou zbraň a naučila se jí používat.
Že vrbovej prut a dřevěnej meč neni hoden hrdiny? Blbost.
Ve školce jsem se věčně rvala s klukama a nikdy jsem neustoupila. Radši bych si nechala zlomit ruku. Což se jednou skutečně stalo. Milovala jsem všechny hry, kdy jsem musela překonávat sama sebe. Hutututu, boj o vlajku, král vysílá svý vojsko…to byly pruby charakteru, panečku.
Máš to zapotřebí?
Mám v sobě takovej ten trapnej hrdinnej potenciál. Když vidim kapitána Ameriku, řikam si: „Kámo, máš to zapotřebí? Na co si to tady hraješ?“ V normálním životě se ale chovam naprosto stejně.
„To je dobrý, to je jen škrábnutí.“
„Běžte dál, já je zdržim!“
„Nechte mě tady a prostřílejte se k našim.“
Blbý, co? Tak to jsem přesně já. Těší mě, že vás poznávam. Jo. Je v tom určitá míra autodestrukce. Nehledět nalevo, napravo a prostě rubat.
Děti jako mistři meče
Osud šeptá válečníkovi: „Nemůžeš tu bouři přežít!“
a válečník šeptem odpovídá: „Já jsem ta bouře.“
K opravdovýmu zasvěcení však došlo, když se ze mě stála máma. Do tý doby jsem prakticky nevěděla, co všechno je uvnitř za materiál. Čeho všeho jsem schopná.
Do bojovnickýho dryáku skanulo pár kapek pravý amazonky. Bránit svý mladý až za hrob.
Vítězně na kolenou
Začalo to se Žofkou, kdy jsem si ji vybojovala navzdory strašení, že možná nebude úplně „v pořádku“. K největšímu connection však došlo ve chvíli, kdy Žofka umřela. Na tohle můj bojovnickej naturel nebyl přichystanej. Prvně v životě jsem měla pocit, že jsem doopravdy prohrála. Lůzr. Na kolenou. Nemůžu to nijak odčinit. Bojovat dál nemá smysl.
Když válečník klečí, nemusí to nutně znamenat, že se vzdává a čeká na ránu z milosti. Když vás pasujou, taky pokleknete. Klečela jsem ne proto, že bitva skončila. Ale proto,
že právě začala. Čekal mě upgrade. Novej level, novej pásek. Vysvěcení před další kruciátou. Pak jsem povstala, zvedla Žofky štít, setřela z něj krev a šla dál.
U bran Mordoru
U Serafíny se pak projevila pravá železná vůle držet řady, i když těch skřetů z Mordoru je k*rva požehnaně. Neodpadnu a budu dál bojovat, protože tam někde venku je Frodo
a úspěch jeho mise záleží na tom, jak moc budu silná. Pošlete na mě z tý brány cokoli chcete, necouvnu.
Spíš něco jako berserk
Vy jste šílenci! Šílenci! Šílenci! Jste všichni do posledního beznadějně a strašlivě šílení!“
Caleb ho opatrně poklepal po ramenou, když se všichni obraceli, aby následovali svého vůdce.
„My dáváme přednost slovu berserkové, mládenče,“ řekl.
Léta jsem byla berserk jak vyšitej. Rváč až na dřeň. Vlítnout na bitevní pole, řádit tam
jak černá ruka a dát všem a všemu co proto. Jet na plnej knedlík a pak chcípnout.
Nakládat si na svý záda osudy všech okolo, až si nakonec zablokuju lopatku, ale klidně
s ní fungovat ještě půl roku dál.
Berserk je super. Jsem ráda, že ho mám. Vim o něm a můžu ho v případě potřeby vytáhnout z klobouku. Občas je potřeba se kousnout a jet, i když nemůžu. Některý bitky, zvlášť ty předem prohraný, se jinak vyhrát nedaj.
Sladká kočička
Nicméně teď mám za vzor spíš Julii Abatemarco. Sladkou kočičku. Je to nejdrsnější ženská z celýho Severu (tak teď kecam, Rayla byla asi krapet tvrdší kalibr). Perfektně znalá svýho řemesla, přesto je to pořád stylařka. Zbytečně se nevyčerpává.
Zachovává si svojí tvář a bojuje, jen když musí a když jí za to řádně zaplatěj. Nesere se tam, kam nemá. Ve chvílích míru si umí užívat Pangratta (života! života jsem chtěla říct samozřejmě). To je meta, kam chci jednou dospět.
Chraň svý hranice
Když jsem se cejtila ztracená a potřebovala jsem nakopnutí, napsala jsem svýmu bojovníkovi dopis. Odpověděl. Čekala jsem nějaký drcnutí ve smyslu: „Holka, teď to nevzdávej. Vstávej. Tak už se zvedni!“ Nic takovýho tam ale nebylo.
Bylo tam téměř láskyplný: „Chraň si svý hranice, kočko… pečlivě si vybírej svý bitvy, nežeň se bezhlavě do všeho, nebo o tu hlavu fakt přijdeš…jestli nechceš chcípnout, tak se o to přestaň pořád snažit.“ Takový Vesemirovo otcovský hryznutí do zátylku. Ocaď pocaď, sem už ne.
Takže tak. Mít ve svym oddíle bojovníka je velká výhoda. Musim se však naučit o něj řádně starat, aby ten oddíl brzo nebyl sebevražednej. To totiž nechceš, Kláro, viď?
Fotky jsou zrecyklovaný z Gandalfa od skvělý Agience. Pro tenhle účel byly původně stvořený <3
