Tohle měl bejt úvod. Těhotnej Buddha se ale nakonec obejde bez něj. Nepotřebuje ho. K čemu taky. Už přes rok víte, že píšu jak prase, že rozhodně nemam žádný osvědčený recepty na nic (jen historky z natáčení) a že je to se mnou někdy pořádný sci-fi.
Když jsem úvod v rámci redakčních úprav znova pročítala, trochu mi připomněl Palivcovo: „Host jako host, třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš.“
Tak si k tomu dejte třebas pivo a…dál už víte:)
Na fotce je pak náš uměleckej tandem v celý svý kráse. Vlevo si povšimněte mýho výrazu, když si nejsem úplně jistá, zda je košér psát zrovna během pasáže o porodu tolikrát „dop*dele“. Vpravo si Bára Evil hand hraje s předsádkama po tom, co vyhrála urputnej boj s popínavou rostlinou (stay tunned!)
Buddhou s břichem (vyhozenej úvod)
„Dílko (nebo spíš nadělení?), který teď držíte v rukou, neni klasická knížka o rodičovství a o dětech. Zaručený návody, jak se stát dokonalym rodičem, tady nehledejte. Život nám totiž nasypal i spoustu toho, o čem se v žádnejch příručkách nedočtete. Protože to neni vždy úplně lehký čtení. A špatně se to prodává.
Je to čistě osobní výpověď o všech běžnejch všedních zážitcích i velký porci nevídanýho, kterou nám život nakydal do klína. A jako taková při čtení občas pěkně štípne. Někdy úsměvná, někdy hororová, někdy přitažená za uši, ale vždycky neomylně svoje. Vezměte si z ní, co se vám hodí, a zbytek nechte, jak je. Jestli potřebujete mít obsah zabalenej v třpytivym pozlátku, tak tu knihu rychle vraťte zpátky do regálu. Dělejte. Honem. Nikdo se nekouká. Jestli na vás omylem nevypadla při stěhování, ale šáhli jste po ní cíleně, směle dál. Budu vám držet palce.
Stejně jako Jack Sparrow se dovolávám svýho práva Parley. Protože se jedná o ryze osobní autentickej příběh, dovolila jsem si v něm vyjádřit svý názory a svý skutečný pocity. Nemusíte se všema souhlasit. Nemusíte souhlasit vůbec s ničím. To je v pohodě. Já to přežiju a rozhodně se na vás nebudu zlobit. Ale asi se shodnem, že zaplnit svůj příběh názorama, který jsou možná líbivý, ale nejsou tak úplně moje, by bylo celkem blbý, ne?
Je to kniha, která žije svým vlastním životem. Dlouho ve mně dřímala a přemlouvala mě, ať už jí sakra napíšu. No, nechtělo se mi. Když se náhodou podařilo, že obě děti usnuly, rozhodně jsem nehodlala tu požehnanou chvíli trávit hrabáním se ve svý minulosti a datlováním do počítače. Nejsem sebevrah. Nebo…? Nicméně loni v lednu asi nazrál čas a slova ze mě začala stříkat jako krev ze zařízlýho prasete. Nedalo se tomu zabránit. Ta kniha prostě chtěla bejt napsaná a neptala se mě na můj názor.
Když už byla skoro hotová, začal mě neskutečně rozčilovat jazyk, kterej jsem použila. Začala mě štvát celá kniha. Když se mluví o těžkejch věcech, většinou se to dělá důstojně, zasvěceně, pohledem někoho, kdo už ví, kdo má jasno. Učesaně, nabubřele, nadutě. Bylo snadný do toho sklouznout taky. Já takhle ale nemluvim, nežiju. A jestli to chci poslat ven, tak to musí bejt moje. Stoprocentně. Se vším všudy.
Můj táta vždycky tvrdil, že jsem docela hezká holka. Dokud neotevřu pusu. A měl pravdu. Jsem hubatá. Celej život mluvim nevybíravě, někdy sprostě. Vždycky hlasitějc, než by se hodilo. A tak jsem knihu začala přepisovat. Úctyhodnou akademickou češtinu tu nehledejte a smiřte se s tim, že občas budete muset přivřít oko nad nějakym tim ostřejšim slovem. Ale zase budete mít jistotu, že jsem to já. Upřímně. Bez vytáček. Protože věřim, že i když jsem zažila celkem hustý peklíčko, nemam žádnej recept na to, jak to přežít. Ten si musí každej najít sám. Já jen vytahuju téma, o kterym se příliš nemluví. A posílam pusu všem, co v tom byli nebo jsou taky.
Když jsem byla asi tak ve třetině, moje nová vytuněná verze zmizela. Neptejte se mě proč, školácká chybka se vloudí i po letech. Sama to nechápu, to automatický ukládání jsem přece zapla, no ne?! Několik měsíců práce po nocích v háji. Čekala bych od sebe, že budu zuřit, chtít vyhodit počítač z okna a jednou provždy se na tuhle sebemrskačkou patálii vybodnout. Sáhnout po tom sladkym bonbonku by v tu chvíli bylo tak snadný.
Přijala jsem to ale s poměrně slušnym klidem. Už vím, že jsou věci občas jinak, že se někdy posere úplně všechno. Můžu přijít o něco cennýho, ztratit něco nebo někoho…a co? Přežiju to. Už jednou jsem se rozhodla, že to přežiju. Co je proti tomu pár stránek? S*ru vám na mrňavý bonbonky. Píšu dál, znova a počkám si na tu čokoládu na konci.
Znova. Do třetice. Vesmír vážně funguje na principech čistý ironie. Tři děti, tři porody. Třikrát sis tim prošla, tak si to třikrát napiš. Jasný jako facka.
Proto i ten Těhotnej Buddha v názvu. Když je všechno úplně v řiti, někdy se nedá dělat nic jinýho než se zastavit a dejchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. A někdy je to dokonce to nejlepší, co můžu udělat. Nesnažit se zapomenout, dělat že se to nestalo, neházet vinu na všechny okolo, nebabrat se ve svejch pocitech viny… Prostě přestat bojovat a jen bejt. Bejt a dejchat. I to je někdy dost. Buddha uprostřed chaosu. Životní lekce, ke který jsem dospěla právě skrze těhotenství a porody svejch dětí. A naše Žofka v tomhle byla totální mistr Jedi.
Jestli kniha dokáže zacpat prázdný místo v knihovně aspoň jednomu člověku, tak splnila svůj účel. Protože k tomu knížky jsou, aby se jimi plnily knihovny a police. A taky aby se do nich občas někdo začetl, když na něj nějakej ten krám omylem vypadne. Jestli teď čtete tyto odstavce, tak úvodní zdvořilosti máme splněný. Nuže, směle do toho, zbejvá se jen začíst.“
