Císařskej řez aneb někdy musíš říznout hluboko

spocklidem císařskej řez

„Máš rád bolest? Zkus nosit korzet.“ Řekla Elizabeth Swanová v jedničce Pirátů. Nejspíš rodila normálně. Jinak by to znělo takhle: „Máš rád bolest? Zkus císařskej řez!“

Záchrana života

Císařskej řez je poměrně novodobá vymoženost. Různý pokusy jsou teda známý už odpradávna, ale pokaždý nedopadly úplně slavně („víte, ono totiž záleží, jak se do toho řízne, ale já na to jednou přijdu“). Dneska už je to poměrně rutinní řezničina.

Jedno říznutí dokáže vykouzlit dítě z matčina břicha v případech, kdy by to matka sama nedala. Nebo dítě. Případně oba. Je to záchrana života a jako takovej bychom ho měli brát.

Jsem vinná, rodila jsem císařem

Častokrát je císař chápanej jako selhání. Vedle fyzický bolesti, nepohodlí a komplikací, který se vlečou ještě dlouho potom, řeže do živýho i psychicky. Vcelku nemilosrdně. Je to smutný, ale pochopitelný.

Představte si, že se na něco poctivě připravujete (třeba na přirozenej porod). Přečtete si první poslední, zjistíte si všechny informace, pročtete statistiky a studie, vymetete každej kurz a ono to nakonec dopadne úplně jinak.
Probudíte se po akci, totálně mimo, bez dítěte. Nikde žádnej dopamin za dobře odvedenou práci. Všechny následný procesy neplynou samy od sebe a vyžadujou obrovský úsilí. Kojení neni úplně easy a to dítě je taky nějaký divný. Cizí. Pocit viny je pak poměrně logickej důsledek.

Věty napřesdržku

Sebemrskačství by stačilo samo o sobě. Nejvíc hnusný na sebe umíme bejt sami. U toho ale většinou nezůstane. Těžkej úděl císařovnám (badass výraz pro ženy, co rodily císařem) neusnadňuje ani jejich okolí. Podpůrný věty typu: „Ty vlastně o porodu nic nevíš!“ „Tak tos fakt nezvládla“ bych jednou provždy zrušila. Věty napřesdržku fakt nejsou potřeba.

Zažila jsem ženu, jejíž kamarádka rodila císařem, co se šla iniciativně optat porodní asistentky, jaký má císař neblahý důsledky na dítě, aby to tý kamarádce mohla říct. „Protože ona je s tim v pohodě!“ A to se přece nemůže stát. Jednou se objeví žena, co se po císaři cejtí dobře. To teda ne! Chyba v matrixu. Nutno odstranit. Pojďme jí udělat trauma. Kázeň musí bejt. Tak je to správně.

Slizká obluda

Pocit viny přitom umí bejt pěkná mrcha. Hnusná slizká potvora z horrorů. Vetřelec. Objeví se vždycky, když to nečekáte a kape z něj bordel na všechny strany. Neni před nim úniku. Musíte ho buď zabít nebo umřít.

S pocitem viny je to stejný. Neporodila jsem „správně“, musim teď bejt naprosto nejlepší matka pod sluncem. Tim smeju všechny hříchy. Budu nejmatkovatějsí matka ze všech. Pleteme si na sebe bič. S precizní zvráceností do něj vplétáme kovový serepetičky selhání, střepy vzteku na sebe a vlastní neschopnost a s gustem se pak šviháme přes záda.

Každá blbá věta z okolí (jakkoliv dobře míněná), každý další selhání (který se dostaví, protože dokonalá matka neexistuje, je to ještě větší mýtus než Yeti) vytváří další tlak, další nespokojenost. Kolotoč hrůzy.

Každá císařovna si zaslouží korunu

Když se řekne císařovna, okamžitě si vybavim Padmé Amidalu. Už ve čtrnácti letech bránila planetu Naboo doslova vlastnim tělem. Nevzdala se. Vypořádala se s celou Obchodní federací a svou korunu si uhájila. S ní i nejkrásnější planetu ve vesmíru.

Císařovny to tak prostě maj. Všechny. I ty rozřezaný. Bráněj svý království, rodiny. Odvážně čelej hrozbám. Bojujou a nasazujou svý životy. I za cenu ztrát. Musej bejt silný. Častokrát silnější, než si myslely. A leží na nich velká zodpovědnost.

Každá císařovna si svou korunu zaslouží. Poctivě jsme si ji odedřely. A já si moc přeju, abychom ji nosily s hrdostí.

Někdy to sakra duní

Je skvělý, když to jde normálně. To je jasná věc. Věřim, že přirozenej porod je pořád nejlepší cesta pro matku i pro dítě. Ale holt někdy se věci dějou jinak, než jsme si naplánovali. Zvlášť, co se dětí týká. Když se setká nebe se zemí, někdy to sakra duní.

Tak či tak, i císařovny dělaj skvělou práci. Přiváděj svý děti na svět. A jestli je to oknem nebo dveřma? To je fuk.

Někdy si musíš rozřezat břicho, abys nalezla život.
Říznout hluboko a tam uprostřed něžných kliček střev, kolébané teplou krví, nalezneš tajemství všehomíra.
Někdy si musíš rozřezat břicho, abys nalezla život.“

„Všem císařovnám tam venku posílám pusu<3

Obsah

Sdílejte článek
Facebook
WhatsApp
Email
Threads

Připoj se do našeho vesmíru

Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud vám mé texty dávají smysl, připojte se k mojí komunitě na Forendors

Získáte:
forendors panel