Cíťa aneb tichá voda se vylévá z břehů

cíťa

Jedna z nejkrásnějších knížek poslední doby je určitě Cíťa. Je tak nádherná, že jsem ji vůbec nechtěla dát z ruky. A ta modrá barva! Tak magnetická. Tak uklidňující. Nejvíc uklidňující je ale důkaz, že na citlivosti a introverzi je toho daleko víc než to, že jsme ty divný.

Cíťa je pro všechny jednorožce

„Neschovávám se před tebou, schovávám se kvůli sobě!“

S Lenkou Blažejovou jsme spolu kdysi něco řešily ohledně smrti miminka. Tehdy jsem zjistila, že je autorkou tvořivého sešitu Mému miminku, který pomáhá rodičům po ztrátě vyrovnat se se svou bolestí tvořivě. To mi bylo velmi sympatické. Když jsem zjistila, že vyšla Cíťa, chtěla jsem ji koupit hlavně pro naši Fínu. Abych věděla, jak jí pomoci. Citlivému jednorožci uvízlému ve světě, kterému nerozumí a který často nerozumí jemu.

Čím víc jsem se do knížky nořila, tím víc mi docházelo, že to není jen knížka pro Fínu. Já sice nejsem tak citlivá jako „Dneska jsi přijela ty? Normálně jezdí táta. Život se mi rozpadnul a všechno je k ničemu“ citlivá, ale citlivá jsem dost. Rozhodně víc, než jsem ochotná si přiznat. A introvertka? Oh My Fluffy Guinea pig (zdravím Honzu Kotouče!).

Tam jsou lidi…

„Celej život se před světem spíš schovávám. Jsem tak trochu ve vlastní závorce.“

Jako malá jsem s tím měla občas velký problém. Nebyla jsem třeba schopná jít do obchodu, který fungoval samoobslužně a bylo třeba pouštět se do konverzace u pokladny. Někdy nebylo zbytí, protože tam fakt měli něco, co jsem chtěla. Musela jsem si ten rozhovor pak zkusit předem ve své hlavě, abych měla předpřipravenou aspoň první větu, aby nehrozilo, až se na mě upře oko kapitalistického Mordoru, že neřeknu ani slovo.

…jen to ne!

Hodně mi v tom pomáhaly moje perfekcionistický sklony, který jsou jinak příšerný, ale v tomhle případě mi nedovolily nedotáhnout započatou misi až do konce, stát tam jak tvrdý a mlčet, protože by to bylo fakt trapný!

Zvyknout se dá na cokoliv

„Sebepoznání není sebemrskačství!!!“

Na tohle si člověk postupem času zvykne. Z dřív nepříjemných událostí se stane rutina. Když jdete nakoupit podesátý, už to tak nebolí. Abych ale byla úplně upřímná, nedávno jsem si třeba googlila, jak vypadá podniková prodejna jednoho nakladatelství, abych zjistila, jestli se mi v něčem takovém chce vybírat knihy. Bylo mi jasný, že do kamrlíku, odkud by na mě od pokladny bylo všude vidět, bych nejspíš nepáchla. Neuč introvertního dědka chrchlat!

Na to, že jste divný, se taky dá zvyknout poměrně rychle. Ono je to někdy i hodně nápomocné. Už si vás nějak zaškatulkovali, to znamená, že už se nemusíte o nic snažit. To je ta, co si hodně čte. To je ta šprtka. Ta, co sice poslouchá metal, ale oblíká se jak nějakej blbej hipík. Ta s těma divnýma ušima. Zrůda. Whatever. Jsou škatulky, který určitým způsobem dávají křídla. S těmi, co nejsou ochotný jít za ně a poznat mě v celé šíři, beztak nechci ztrácet čas.

Blízká setkání tichého druhu

cíťa

„Společná samota je fajn, ale nesmíme se zapomenout potkat.“

Je úžasné, jakou radost pak dokáže způsobit, když potkáte spřízněnou duši. Všímáte si, jak na sebe mávají řidiči protijedoucích autobusů, motorkáři nebo třeba lidi v trabantu? Vždycky mi to přišlo krásný a tohle je hodně podobný. Člověka na stejné lodi prostě poznáte.

Pro příklad vzpomenu tetovací session u Nayany, se kterou jsme si obě odfoukly, že nebudeme dlouhé hodiny muset vymýšlet témata k hovoru, protože nám spolu stačí mlčet. Nebo třeba setkání s Ivankou Štefkovou, autorkou newsletterů Ivana píše, s níž jsme schopné přeskakovat z poměrně lehkých a nenáročných témat jako „ten pes mě chtěl snad počůrat nebo co?“ až k primárním traumatům a celospolečenským otázkám. Naprosto plynule. Jako když DJ vytahuje jednotlivé desky. Pozoruhodná stopáž, dobrej beat.

Lézt z chlupatý deky

„Když pustíme svou mysl na procházku, vrátí se občerstvená a s dárky z cest.“

A přesně takový je i setkání s Cíťou. Knížka je drobná. Tím, že je hojně ilustrovaná (od autorky samozřejmě, Lenka to ani jinak neumí), je ještě kratší, než se může zdát. Přelouskáte ji za chvilku, ale možná ji stejně jako já nebudete chtít vůbec pustit. Cíťa ukazuje, že ve světě, který hraje jen na výkon a sílu, může být docela ořech si přiznat svou citlivost, hloubku a přemýšlivost.

Číst Cíťu je jako zabalit se do velký příjemný chlupatý modrý deky. Ze který se obvykle špatně leze. A proč taky? Proč dobrovolně lézt odněkud, kde na nás nikdo blbě nekouká, nekomentuje a nehodnotí?

Jsi v pořádku a je nás tu víc!

„Schopnost ponoření se do vnitřního světa nám může zachránit i život.“

Možná jste doposud žili s tím, že je s vámi něco blbě. Proč mě rozhodí to, co ostatní ne? Proč to, co je pro jiné úplně normální, je pro mě nepředstavitelná zátěž? Proč mi tak trvá, než se seznámím a druhým ukážu, kdo vlastně jsem? Proč mě tak rozčilují debaty o počasí? Tak podívej se, kámo! Nejsi divnej. Jsi úplně normální.

A víš, co je ještě lepší? Je nás tady víc! Celá smečka lidí, co radši stráví čas někde v klidu s knihou, než na párty. Lidí, co nemusí za každou cenu mluvit. Lidí, co nemají rádi davy, protože je často tlačí směrem, který se jim ani trochu nelíbí.

Ulít se v ulítlé ulitě

„Naučila jsem se o samotě nebýt osamělá. A to není málo, to pomáhá přežít…“
(Lenka Reinerová)

Byla jsem moc ráda, když jsem v knížce narazila na velmi důležitou podkapitolu o potřebě samoty. To je odvždycky můj největší dobíjecí device. Jakmile nemám čas od času možnost si na chvíli zahrát na jezevce a zalízt si do nory (s dětmi tato potřeba nabývá na síle, ale bohužel se snižuje prostor na ní), citelně se to projevuje ve všech oblastech mého života. Lenka krásně popisuje možnosti ulit a schovek, abyste vždy měli nějakou po ruce. V jejím podání „nejdřív kostel, potom postel“ nabývá úplně jiných konotací.

Spolupráce a respekt

„Potřebujeme se navzájem!“

Lidí, jejichž okuláry jsou primárně obrácený směrem dovnitř, je velká spousta. Těch, co by byli 100% extroverti, nebo 100% introverti mnoho nebude. Možná nebudou žádný. Já osobně mám velkou radost, že knížka nerozděluje. Nedělá „tohle jsme my, tohle jsou oni a ti jsou fuj“. Spíš vybízí, abychom se vzájemně obohacovali, protože svět nás potřebuje všechny, a spolupráce a vzájemný respekt jsou nejvíc. Nebylo by to pěkné, kdyby vedle lidí hlasitých, sebevědomých a průrazných mohli v klidu existovat i ty tišší, citliví, přemýšliví a kreativní? No však?

Obejmout svýho dinosaura

cíťa

„Když cítíme paniku či úzkost, je za to zodpovědný náš ještěří mozek a následně citlivý nervový systém, který nás chce chránit.“

Tato stránka mě z celé knihy dojala úplně nejvíc. Dinosaurus nám to uzavře, protože je opravdu pro všechny. Všichni máme svůj dinosauří mozek, kvůli kterému v krizích útočíme, zdrháme nebo mrzneme. Ve většině případů už je to přežitek. Co pro to dělat? Obejmout svýho dinosaura. Obejmout ho, pohladit ho na kostěných výrůstcích a počkat až primární stres opadne. Jednat až pak. A dinosauři jsou rozkošný. Ty prostě chcete objímat. Zvlášť když vám to zachrání den (nebo život).

Jste Cíťa?

„To je tak nádherný být v hloubce sama se sebou.“

Takže si zbývá odpovědět. Jste občas Cíťa? To je dobře. Být citlivý, v tom je velká síla a je krásná a uklidňující jako ta modrá na obálce. Ponořte se do ní s chutí. P.S. Ti, co tvrdí, že citliví nejsou, jsou citliví dodnes.

Napsat komentář