Žít život není sranda. Od narození člověk schytá desítky ran. Od drobných oděrek až po těžké fraktury. Traumatizovaných jedinců se pak často neptáme na správné otázky. O posunu od „co je s tebou“ k „co se ti stalo“ vypráví právě tato kniha.
Zraněné děti, traumatizovaní dospělí
Říká se, že neexistuje výchova, která by vedla k tomu, aby dítě nemuselo v dospělosti vyhledat terapii. Ve snaze vyhnout se chybám, které na nás napáchali naši rodiče, nevědomě pácháme škody úplně jiné. Ty jako újmu budou vnímat zase naše děti a možná se jim budou snažit vyhnout ve své výchově.
Teď hovořím o normálním rodičovství, kde se pranýřujeme za to, že na dítě občas zvýšíme hlas, protože jsme ve stresu, nebo si připadáme jako idioti, že namísto trávení hodnotného času společným hraním deskovek nebo procházkami v lese musíme dětem zapnout My Little Pony na tabletu, protože potřebujeme dokončit něco do práce.
Kolik utrpení způsobuje, když se dítěti ubližuje zcela vědomě, si ani nedokážeme představit. Přesto se to děje. Bohužel velmi často. V České republice za posledních 8 let zemřelo v rodinách na následky násilí 44 dětí, 799 jich mělo trvalé zdravotní následky, přes 15 tisíc potřebovalo péči psychologa a 3229 dětí skončilo z důvodu násilí v rodině v ústavní péči (data iniciativy Dětství bez násilí). Po světě tak pobíhá spousta zraněných dětí a víceméně traumatizovaných dospělých.
Co se ti stalo s mozkem?
Doktor Bruce D. Perry, jeden z autorů knihy Co se ti stalo?, se věnuje výzkumu mozku. Tomu, jak náš mozek ovlivňuje trauma. Co se v něm stane, když nám bylo ublíženo, když jsme trpěli, a jak to pak celé ovlivňuje náš další život.
Člověk, který zažil hluboké trauma (zanedbávání, týrání, sexuální násilí a zneužívání, násilnou smrt svých blízkých, válku…), reaguje i na drobné podněty jinak. Mohli bychom říci přehnaně. I když by to nebylo přesné, jelikož jeho reakce jsou v danou chvíli naprosto adekvátní. On nemůže jinak a může za to právě jeho mozek, který dělá přesně to, co se od něj vzhledem k předchozím prožitkům očekává.
Ptejme se jinak
Na mnoha příbězích z praxe, Dr. Perryho i moderátorky Oprah Gail Winfrey, se pak ukazuje, jak můžeme druhému skutečně pomoci, když změníme svůj přístup. Přestaneme se ptát: „Proč tak zlobíš? Proč jsi tak protivná? Co ti zas přelítlo přes nos? Co to s tebou sakra je? Jsi vůbec normální?“ a začneme se pídit po tom, co se skutečně stalo. Co daný člověk prožil, jak s ním bylo zacházeno, co ho formovalo. Respektive co všechno proměňovalo jeho mozek od dětství až po současnost.
V tomto přístupu je kromě vědecky podložených zákonitostí, jak mozek a centrální nervová soustava fungují, obsažen i respekt k prožitku dané osoby. Nejsi špatný člověk, jen se ti děly příšerné věci. Ty teď kvůli nim reaguješ takto. Není to sice správné, ale můžeme to změnit. Je v tom právě i naděje, že nic není ztraceno. Uvnitř traumatu se totiž skrývá i cesta, jak z něho ven, a možnost vystavět si na něm psychickou odolnost pro další život.
No pain, no gain?
Musím říct, že s Oprah ne úplně ve všem souhlasím. Třeba s tím, že by se lidi bez svých traumat nedostali tam, kde jsou. Že by ona například neuváděla svůj pořad Oprah show, kdyby neměla tak složité dětství. Věřím, že se z traumatu může stát naše síla. Chci tomu věřit, protože jinak by to bylo strašně depresivní. Pravděpodobnost, že tomu tak nebude a prožijeme zbytek života v bolesti a utrpení, je ale příliš vysoká.
Ne každému se dostane skutečné pomoci. Ne každý má ve svém okolí patřičnou oporu, aby v sobě i na základě těžkých prožitků dokázal najít sílu. Moudrost traumatu je pouze možnost. Potenciál, který ale nemusí být využit. Nemyslím si, že abychom ze sebe vykřesali to nejlepší, musíme nutně trpět.
Neposílej to dál
Teď ale trpíme. Než se budeme moci začít rozvíjet čistě přes pozitivní zážitky, bude se muset uzdravit obrovské množství lidí. Což ve světě, který je pořád na pokraji války a revoluce, nevypadá úplně realisticky. Musí nám tedy stačit, že to, že se k nám někdo chová jako píčus, nemusí nutně znamenat, že píčusem skutečně je, ale že je traumatizovaný. Jeho mozek se neumí správně regulovat.
Ani náhodou vás nenabádám k tomu nechat si všechno líbit jen proto, že je někdo traumatizovaný a nemůže za to. Jsem rozhodně pro bránění svých hranic a vlastní bezpečí, ale pomáhá to nepěstovat dál nenávist. Je to i úleva, že když se občas budu jako píčus chovat já sama, nejsem nejhorší člověk na světě.
Vysoké představy, nízké předsudky
Zajímavá pro mě byla i poznámka o předsudcích. Už chápu, že nemusí být nutně rozporuplné, když někdo tvrdí, že není homofob, a následně na ulici pořvává, že gayové nejsou lidi. Naše hodnoty se nacházejí ve vyšších částech mozku, kde můžeme být hluboce přesvědčení, že nejsme rasisté, homofobové, xenofobové, misogyni apod.
V jednotlivých situacích ale reagujeme na základě skrytých předsudků v nižších částech mozku. Těm nepomůže udělat školení o toleranci a kulturní citlivosti. Dají se měnit jen pomocí skutečných zkušeností a vztahů. Jít ven ze své ulity a setkávat se s rozmanitostí. Prožít si, že jsou to normální, „bezpeční“ lidé a uklidnit svoje zcitlivělé reakce. Kdo tohle ale v reálu udělá, když je mnohem lehčí řvát cosi o „cikánech a buznách“?
