Dejchej, vole. Když chceš žít, musíš dejchat. Jakmile to neděláš a nedělá to za tebe ani nikdo jinej, končíš. Zdá se to jako poměrně jednoduchá věc. Je vlastně úplně absurdní, že si něco tak debilního musím neustále připomínat. Ale je to tak. Až příliš často se ocitám u konce s dechem. A to si nemusím ani pouštět Belmonda.
Funkční barter v dobrým…
Dech je jednou ze známek života. On a tep jsou jednou z prvních věcí, která se kontroluje, když se někde něco posere. Žije ten člověk? Nahmátni mu tep, zrcátkem ho usvědč z dechu a hned víš, na čem jsi. Je to naše neustálá interakce s okolním světem. Nadechujeme kyslík a vydechujeme CO2. Funkční barter s přírodou. Ber, nebo nech bejt.
…i ve zlým
Mně je třeba vždycky zatěžko dejchat tam, kde to smrdí. Úplně detailně si představuju (představivost občas fakt sucks!), jak se do mě ten puch s každým nádechem dostává a infikuje celý mý vnitřní prostředí. Na druhou stranu každej si v sobě nosíme trochu našeho individuálního hnoje. Je pak tedy mnohem jednodušší sem tam vypustit do světa nějakej svůj kekel (obrazně i doslova, jak známo zadržování prdů může za shitty nápady), když jsem předtím poctivě vydejchala pavilon makaků.
Ne(im, ex)ploduj
Dech symbolicky vyjadřuje i neustálou vyměnu čehokoliv dalšího. Něco si ze světa beru a něco bych tam měla zase vracet zpátky. Když budu jen brát, tak prasknu. Když budu jen sveřepě vydechovat, tak se vcucnu. Nevím, jestli je horší exploze nebo imploze, ale nedoporučuju vám ani jedno.
Dech je základ
Když dech používám dobře, vzniká dokonalá harmonie. Perpetuum mobile na nějakejch sedmdesát, osmdesát let. Simply genius. Dejchat je prostě esenciální věc. Přesto mám tendence brát ho jako samozřejmost a dejchat si samospádem. Nevědomě blbě.
Nědělat nic, jen být…
Se svojí první dcerou Žofkou, která umřela v 29. týdnu těhotenství, jsem dospěla ke svý verzi zenu. Pregnantně ho lze vyjádřit zhruba takto: „Když je něco prdelí napřed, nedá se dělat nic. Jen být. Nádech a výdech.“ Triviální mantra použitelná úplně na cokoliv. Na jakoukoliv fucked up situaci. Blbý je, že v některých případech se prostě zastavit nejde. Nejde jen tak být. Nebo jen za cenu jeste blbějších následků.
…funguje…
Mám za sebou fakt náročnej tejden, kdy se spojila důležitá akce v práci, vyžadující mou takřka neustálou pozornost, a přichcípnutej Barnabáš. Chodila jsem průměrně spát kolem půl druhý. Od rána pak byla zase přilepená na počítači či mobilu (jestli teď vypadám jak nártoun nebo komba, tak víte proč) a kolikrát jsme si až u přípravy oběda nudlajícímu synovi uvědomila, že jsem od rána nejedla.
…ale ne vždy
Včera jsem zase vystupovala na konferencí Heroine (bude prý záznam!). Tak půl hodinu před tím, než jsem měla vstoupit na pódium, na mě dolehla slušná krize. Tam taky nemůžu jen tak s klidemnedělat nic. Hrdost by mi nedovolila stočit se do klubíčka u řečnickýho pultíku (i když bych měla tisíc chutí!), jen tak si bejt, dejchat a čekat, až moje patnáctiminutovka odplyne. Něco jsem tam musela říkat.
Dech je tady pořád…
Někdy se to prostě sleze tak, že člověk nemůže úplně vypnout, všechno hodit za hlavu a jen tak být. Ale! Dech je tady vždycky. Prostý bytí jím lze poměrně slušně dorovnat. Ať je venku sebehůř, pokaždý se můžu vrátit zpátky aspoň k tomu nádechu a výdechu. Je ti hrozně, Kláro? Nevíš, co dřív? Dejchej! Máš zahlcenej mozek? Jseš v háji? Dejchej, vole.
…tak dejchej!
Děje se ti něco blbýho, co nemůžeš ovlivnit? Tak sakra dejchej. To je věc, co změnit můžeš. Nádech. Výdech. Když si takhle budu minutu poctivě dejchat a budu se na to soustředit, lhostejno, co všechno budu muset dělat vedle toho, pravděpodobně se budu cejtit líp. Minimálně se zklidním a bude se mi pak hrůza všech mordorských hord překonávat snáz. Okysličenej mozek mi bude k užitku rozhodně víc než vysušená švestka.
Jako lev…
Jako instantní polévka na okamžitý štěstí stačí úplně obyčejnej dech. Pak jsou samozřejmě i specialitky. Já osobně miluju Lion’s breath. Při výdechu vypláznout jazyk a očima hledět vzhůru. Vypadá to jako bohyně Kálí v posledním tažení. Jestli nevyděsíte svý nepřátele, tak svůj strach, lenost a trudnomyslnost určitě!
…si ozař lebku
A pak je tu ještě halloweenský skull-shining breath. To si vygoogli, to ti nepopíšu. V krátkosti: důležitej je tady výdech, na ten se soustředíš. Ten je aktivní, ostrej a krátkej, nádech je pasivní. A za chvíli máš v hlavě vymeteno jako v pokojíčku. Love it. To, že máš vyčištěno i v nose nemusím zdůrazňovat. Chronickejm chrchlům doporučuju bryndáček.
Takže? Poznatek dne: Dejchej, vole! Dejcháš? Jo? Super. Dobře to děláš. Pokračuj v tom. Dejcháš blbě? Tak to naprav. Nedejcháš? Tak začni. Jinak máš, myslím, problém.
