Dělat vlny nikdy nebyl můj styl. Jsem poměrně nekonfliktní člověk. Nehádám se, když nemusim. Diskuze jsou ok. Ty beru. Někdy mě i zajímá, co druhou osobu přimělo dospět k podobnýmu závěru. Ale rozhodně jsem pro slušnost a respekt. Pokud to jde. A že to většinou jde.
Jakožto člověk takovýho ražení jsem se ve svym životě dostala do patový situace. Dělám vlny už jen tim, že existuju. Nemusim se o to nijak snažit. Konfliktní situace vznikaj samy jak muchomůrky po slejváku.
Protistátní ksicht
O mym tatínkovi na vojně říkali, že je ženista s protistátnim ksichtem. Jsem jeho perfektní kopie. Kromě krásnejch dlouhejch řas, který mi záviděli už od školky, po něm mám i ten ksicht. Zamyšlenej, zachmuřenej. Když se vyloženě nechlámu, musim svý obličejový svaly hodně přemlouvat, aby mi koutky zvedly aspoň o píď. Jinak vypadam, že chci všechny kolem postřílet.
Vzhledem k tomu, že tátovi přišili protistátního ženistu za komára, jedná se vlastně o pochvalu. Je to jak mít vlastní buňku a stát v čele odboje. Nicméně ve světě, kde chcem bejt všichni sluníčkový, v pohodě a happy, je to jako pěst na oko. „Něco se ti stalo? Nejsi naštvaná?“ Ne, vole. Já jsem se tak narodila. Můj ksicht vypadá takhle blbě normálně.
Trochu se okrášlit
Moje inklinace k různejm zkrášlovacím (pro mě spíš uměleckejm a seberealizačnim) disciplínám vyústila v řadu omalovánek na těle, propíchnutejm nosům, nebo vlasovejm kreacím. Zatímco já mám pocit, že je to jen troška sem a troška tam, protože v mý sociální bublině jsou daleko zkrášlenější případy, pro běžnýho uživatele je to asi pořád přes čáru. Zvlášť ve styku s úřady a doktory, ve kterym jsme prakticky neustále.
Dredatá fetka
Začalo to v nemocnici, když jsme rodila svojí první dceru Žofku. Pokoutný pohledy typu „co vlastně chceš, ty dredatá fetko? Za to mrtvý dítě si můžeš sama.“ Z těchto důvodů jsem si na kartičku pojištěnce vměstnala svůj vysokoškolskej titul. Abych byla pro příště už vždycky ta inženýrská dredatá fetka. To už je pro doktory stravitelnější sousto.
Nezodpovědná matka
Dredy až po zadek postupně nahradily omalovánky na kůži. Od těch dob jsme zase nezodpovědná pankáčská matka, která svoje nezvladatelný dítě nedokáže nic naučit. Se nedivte, že vám nemluví. To nesmíte brát drogy a každej den s ní pracovat. Podle vlasů se totiž dá perfektně zjistit, kolik hodin denně logopedií trávíme. Když jsou modrý, je to jasná nula.
Často vznikaj konflikty, který jsme my vědomě nezavinili a který by ve stejný situaci s jinejma rodičema nenastaly. Přestože se chováme slušně a snažíme se spolupracovat. Vůbec nevíme, co jsme udělali špatně. Kromě toho, že vypadáme tak, jak vypadáme.
Výhody vlnotvorby
Dělat vlny má i svý výhody. V létě jsem se o tom přesvědčila na dětským hřišti. Nevadí mi pořád dokola vysvětlovat, co to má ta holka za ušima, proč bliká a neslyší. Chápu, že jsou lidi zvědavý. Výsměch mě ale dokáže vytočit do oktarínova. Na onom hřišti několik holčiček parodovalo Fínky projev. Opakovaly její ‚Utkej, Utkej“ a smály se jí do ksichtu.
Nejsem konfliktní. Pokud nejde o mý děti. Takže uvnitř zuřil Hulk: „já tě sejmu a rozbiju ti hubu!!!“, kterýho se snažil pacifikovat Bruce Banner: „Kláro, v klidu, přece se nebudeš prát s pětiletou holkou!“ Naštěstí to nedopadlo nijak. Pozornost holek se záhy přesunula na mě: „hele, ta pani má barevný vlasy!“
Bezproblémová identifikace
Takže bejt divnej a dělat vlny může bejt užitečný. Skvěle to odvádí pozornost od kompenzačních pomůcek (a to nejen na dětskym hřišti!). Kdyby to neklaplo a musela bych vyrazit na trestnou výpravu, tak mě pak na battlefieldu minimálně rozeznaj a nehoděj do masovýho hrobu.
Měsíc taky dělá vlny
Už jsme se párkrát snažila bejt normální. Zapadnout. Vážně. Byly to nejhorší chvíle mýho života. Pak jsem se smířila s tim, že prostě jsou lidi, co dělaj vlny jen tim, že jsou. Nechápu moc proč (taková hodná holka!), ale úspěšně jim rozširuju řady. A beru to. Může se z toho stát zeď, co brání mý děti proti zlu. S tim dokážu žít. Nakonec měsíc ty vlny dělá pořád a máme ho rádi.
