Domácí násilí je vřed na obličeji každýho vztahu. Asi se kolektivně shodneme, že to je pěknej hnus a je třeba ho odstranit. Bohužel ve společnosti je tahle zkratochvíle tak zakořeněná, že se stala součástí kultury. Minimálně tý lidový určitě. Vzpomeňme na úsměvnou písničku V jednym dumku na zarubku.
„Věřte mi luďkově, že to tak ma byť. Raz za čas třa robce kožuch vyprašiť. A pak je hodna tak jako ovečka. A ma rada chlopečka“ To jako fakt?!
Lidový flákance
V Říkadlech pro naše děti a mámy, takový tý pokladnici lidových mouder, co bych měla ideálně každej den doma dětem performovat, abych významnou měrou přispěla k jejich správnýmu vývoji, jsem zase vyhmátla: „Uč se, žáčku, uč se rád, nebudeš-li se učiti, dostaneš metlu po řiti.“ Je to zvukomalebný. Jo. Znělý. Člověk se tomu i zasměje. Ale pak se nemůžu divit, že tady pro ránu nikdo nejde daleko a ještě nám to přijde normální.
Masakry zásadně na papíře
Miluju akční scény. U ukázky palnejch zbraní i chladný oceli si chrochtám. U přehlídky bojovýho umění si někdy učůrávam. Když vesmírná flotila skáče do hyperprostoru mám rozšířený zornice. Ve skutečnosti jsem ale pacifista. Aspoň co se normálního lidskýho soužití týká. S náturou malýho mopse nezakusuju čivavy, ale jdu po krku zásadně vlčákům. Když už se rvát, tak jedině se sobě rovným a vejš. Nebudu bít slabšího. Takhle mi totiž kredit nikdy nestoupne. Myslet si to je úplně mimo. Spíš je to game over a koukej začít pěkně od začátku, kámo. Znova a líp.
Ubožáčku, co je ti, že mě musíš flákati
Myslet si, že když zbiju svojí ženu, tak se ze mě stane hustej týpek, je ještě odvážnější výplod fantazie než skřeti z Dol Gulduru. S každou ranou mi kredit naopak klesá, až zůstane jen holá pravda. Ubožák v celý svý kráse. Nula, která získává pozornost tím, že shazuje jiný. Anakin udělal spoustu chyb, řadu z nich bych mu odpustila. V momentě, kdy rozsekal malý padawany v chrámu a škrtil svojí ženu, protože se mu snažila pomoc, byl ztracenej. Dokonce i to starý chrapounský prase Robert Baratheon uznal, že uhodit Cersei (jakkoliv příšerná ta ženská je) bylo špatně a neměl to dělat.
Jedná výchovná jako mateřský selhání
Přiznávám se, že jsem párkrát vztáhla ruku na svý děti. Moji miláčkové několikrát dostali na zadek. Žádná tragédie, řeklo by se. Nebo oblíbená hláška: „taky jsem v dětství dostával po hubě a přežil jsem to.“ Sweet. Já na to hrdá nejsem. Byla bych radši, kdyby se to nikdy nestalo. Je jedno, jestli jsem byla v právu, nebo ne. K tomuhle mě neopravňuje nic. Byť to v tu chvíli bolelo víc mě, než je. Beru to jako svoje selhání.
Nikdy jsem se necejtila tak uboze. Radši bych si ukousala ruku v lokti, abych to mohla zvrátit. Od tý doby ve chvílích totálního zmaru kopu zásadně do neživejch předmětů, řvu, poguju, zpívám, stavím se na hlavu, nebo klikuju. Trvalo mi dlouho, než jsem měla pocit, že je můj dluh dostatečně umazlenej a objasněnej jako moje selhání a ne jako chyba mejch dětí. Doteď je mi z toho ouzko a dobře mi tak. Pokaždý si uvědomím, jak moc je násilí špatně.
Krmit břídila lopatou
V jednym dumku na zarubku je hlavní hrdina totální nýmand, neschopa a dyspraktik. Jsem strašnej chudáček, připadám si jako břídil, tak teď všichni choďte a dávejte mi najevo svojí lásku a oddanost. Vzhledem k tomu, že mi zatím nedošlo, že si tyhle ingredience musím namíchat v první řadě sám, tak to do mě budete muset házet lopatou.
Jenomže žádnej člověk neni hrnečku vař, kterej ze sebe může sypat kaši na požádání. Ne jo? Tak jí dám pár facek navrch k dobru. Ideální motivace. Ona se srovná. Chlape, prober se! Když jsem debil, tak mi nepomůže někoho zbít. Možná se timhle způsobem řeší vztahy mezi jinejma rasama. Napadají mě Klingoni a Borgové. My bychom se ale mohli začít chovat jako lidi, ne?
Dostat přes hubu…
Dostat přes hubu je strašný. Dostala jsem párkrát od chodníku a fakt to bolí. Dostat od někoho, kdo mě má mít rád a chránit mě (ať už je to máma, táta, manžel, manželka, přítel, přítelkyně…) musí bejt příšerný. Vedle fyzický bolesti je v tom i hořkej pocit zrady. Má to ale jednu výhodu. Tenhle druh násilí je vidět. Neskreju ho. Je dost pravděpodobný, že na několikátý avízo, že jsme se pořezala při holení, nebo upadla na schodech, to mým přátelům bude připadat divný a rozjedou záchrannou akci.
…i přes duši
Je ale víc druhů násilí. Psychický vidět neni. O to je ale možná horší. Jelikož danou osobu rozloží zevnitř a ona už se pak bránit nechce. Ani jí nenapadne, že by mohla vzdorovat, že by z tý zavírající se pasti mohla zdrhnout. Má totiž neodbytnej pocit, že si to celý zaslouží. Že je to všechno její vina. Jsem špatnej člověk, jsem úplně k ničemu a můžu si za to sama.
Bejt debil je tvůj problém
Nemůžu. Nikdy. Když je někdo debil, tak je to vždycky jeho problém. Jeho zodpovědnost. Nikdy si nenechte namluvit něco jinýho. Zachraňovat debila je cesta do pekel. Pokud sám nechce, nemůže se mi to podařit a ještě mě vezme s sebou. Radši se zachránim sama. Zdrhat hodně daleko a neohlížet se. Najít si místo, kde je mi dobře a kde mě mají rádi. Pokud to nejde, tak volat o pomoc. Protože není bezcenných lidí, který si zasloužej žít v očistci a nechat si cokoliv líbit. Násilí je špatně. Vždycky.
