Klasická logopedie z našich životů prakticky vymizela. V hojné míře ji nahradily domácí úkoly. Staly se běžnou součástí našich životů. Jako čištění zubů. I ony dávají smysl, jen pokud se dělají každý den. Egypt měl svých deset ran, my máme domácí úkoly.
Není to logické
U rodičovství obecně je nejtěžsí věcí udržet si motivaci. Všechny rány osudu se tak nějak dají přežít. Nepěkně nám rozčísnou ofinu, občas se to neobejde bez trochy strádání a vlastní krve, ale vydržíme to. Koneckonců jsme rodiče, naprosto nelogicky fungující tvorové, který jsou ochotný obětovat svý blaho, čas, energii a kolikráti i zdraví, aby zajistili svým potomkům lepší zítřky. Takový jsme a tak žijeme.
Náhlý rodičovský rány…
Dostat pěstí je, jako by vám uprostřed ksichtu vybuchla bomba. Nezadržitelně slzíte a bojíte se sáhnout si na nos, jestli na něm náhodou není onen pověstnej zlom tektonickejch desek, kterej nevěstí nic dobrýho. Po čase však nejhorší momenty odezní. Nos se zahojí a s ním i pochroumaná důstojnost a pocit zrady. Pravděpodobně se obnoví i ztracená důvěra v dobro lidství a smysl života.
…vs. každodenní mravenčí práce
Takhle přesně fungujou tragický rodičovský rány. Ačkoliv si myslíme, že by se dít neměly (a rozhodně ne nám!), tak se občas dějou. Velký bolavý věci. Šoky, co nás donutí slzet a obávat se, jestli všechno zůstalo na svým místě. Nemoci, úrazy, jakýmkoliv způsobem blbý porody, hospitalizace, nebo dokonce smrt. Oproti nim je každodenní práce v oblasti různých návazných terapií, nácviků a pod. těžká pohoda. Nebo by aspoň měla být. Přežili jme spálovou angínu, co je proti tomu nácvik grafomotoriky, žeano!
Nic k zešílení
Tyhle rutinní činnosti nejsou nečekanými bombami mezi oči, pod pás ani do ledvin. Spíš jako by mi na hlavu kapala voda. Kap. Kap. Kap. Připomínají situaci, kdy mi někdo klepe na rameno, nebo mě tahá za rukáv, když se mám na něco soustředit. Nebolí to, nehrozí mi přímý nebezpečí, ale je to k zešílení! Tak, že se bezprostředním ohrožením můžu stát já sama. Pro sebe i pro svý okolí.
Nasadit klapky a neřešit
Tuhle každodenní mravenčí lopotinu (logopedii a teď úkoly) děláme už řadu strašně dlouho. Minimálně pět let. Ten pocit, že to nikdy nekončí a že to nejspíš nikdy nebude pořádně hotový, protože jakmile zvládneme jeden krok, objeví se další, je šílenej. Funguje nasadit si klapky, moc se nerozhlížet a moc nad tím nedumat. Řešit jen oněch pár vět, který máme do zítra napsat.
100% úspěšnost neexistuje
Pozoruju na sobě, že domácí úkoly mě narozdíl od předchozí logopedie tolik netrápí. Výhoda je, že tentokrát nemusím sama nic vymýšlet, nic obměňovat a moje kreativní centra můžou odpočívat a být využity na nějakou smysluplnější činnost. Na to moje maminka ráda namítá, že tohle je ta nejvíc smysluplná činnost ever. Může být. Zkuste si v tom být každej den a zjistíte, že to někdy spíš připomíná nalejvání vody příliš velkým trychtýřem do děravý lahve. Nikdy nezaručíte stoprocentní úspěšnost.
Domácí úkoly jsou radost…
Fína teď měla jarní prázdniny. Předtím byla týden nemocná. Takže režim škola a cokoliv, co tuto instituci byť jen vzdáleně připomíná, šlo do kytek. Jakmile jsem vytáhla desky s počty ozvalo se „nekchy, nekchy, nekchy“, důrazně doprovázený odpovídajícím znakem, kdybych byla jó blbá a nepochopila, že Fínka nemá nejmenší zájem pracovat.
„Fínko, pojď. Budeme chvíli počítat, pak pohádka.“
„Nekchy.“
„Vždyť ti to jde. Podívej, ze včera tady máš od táty smajlíka.“
„Nekchy.“
Přináším misku s bonbónama. U zvířat pozitivní podmiňování funguje, tak proč by ne i u lidí? Ostružinky. Ty fínka miluje a babičky spíž je na ně naštěsí bohatá. Co budeme dělat, až se vrátíme domů?! Klapky, Kláro, klapky! Řešíš jen to, co je teď, ok?
„Fínko, uděláme cvičení a dostaneš ostružinku, jo?“
„Tak jooo.“
…nebo?
Sedí a kouká. Příklad, který umí bezpečně spočítat nakonec napíše úplně blbě. Namísto logický úvahy teď funguje jako náhodný generátor čísel. Začínám být mírně netrpělivá. Hlavou mi letí, kolik toho mám dneska ještě udělat. Kvůli předchozí rodinný nemoci se mi dost nastřádalo. Hladina kortizolu stoupá. Kap. Kap. Kap.
„Fínko, tohle je špatně. Podívej.“ Z posledních sil jí příklad překresluju do koleček, aby věděla, co se po ní chce. Naštvaně hodí tužkou. Ta se zlomí. Prudký výdech a pomalý nádech.
„Dobře, Fínko.Tak jo. Nechceš to dělat. Zkusíme to za chvíli. Já teď musím pracovat.“
Leze pod stůl a pláče. Úkoly dělat nechce, ale ví, že by asi měla. Je divný odejít od stolu a papíry nechat prázdný, nebo? Snažím se vidět tuhle stránku problému, nevyhodit ji z okna i se všema ostružinkama, zatímco si koriguju seznam svých úkolů, který už určitě dneska nestihnu udělat.
Sedám si k ní. Vypadá jako vyplašená laňka.Velký uplakaný oči.
„Fínko, ty chceš dělat ty úkoly?“
Kýve hlavou.
„Tak to zkusíme?“
Opět kývnutí.
Je mi trochu špatně, protože fakt nevím, kdy budu pracovat. Kus produktivního času se odsypal sezením pod stolem a zpracováváním „nekchy“. No, co! Zbyly tam ještě nějaký ostružinky?
Stačí být matka, co přežije
Nakonec dopočítáme celý papír. Fínka s pocitem hrdosti a zbylýma ostružinkama odchází z pole pryč. Vítězná. Je to klasa, takže se podělí i s bráchou. Já se snažím odehnat nepříjemnej pocit, že z ní dělám cvičenou opici, která reaguje na bonbóny. Blbý, já vím. O nejlepší eko/bio matku roku jsem ale přestala soupeřit už dávno. Stačí mi být matkou, která přežije další den a nezpůsobí svým dětem zbytečný trauma.
Koneckonců nefungujeme takto i my? Nestavíme se cestou zpátky z náročný schůzky na kafe a dortík? Nedřeme celý rok, abychom jeli na dovolenou? Nejsou tohle naše dospělý ostružinky? Tak zase zítra. A jdu si googlit nějaký CBD bonbóny bez cukru, bázně a hany.
