Dušek a úcta k příběhům. Míň mudrovat a víc se ptát

dušek úcta k příběhům

To, že byl Jarda Dušek u Čestmíra Strakatého, jste asi pravděpodobně zaregistrovali. Ještě tak před týdnem jeho výstup hýbal celým internetem a efektivně rozděloval lidi na ty, kteří ho adorují za „pravdivé, byť nepopulární názory“, a ty druhé, které vyloženě naštval. Mám pocit, že nám ale trochu uniká smysl.

Dušek ukázal…

Dušek prohlásil, že rakovina je „volba“ (konkrétně to uvedl na příkladu své maminky, která na ni zemřela) a je v podstatě diagnózou těch, co nemají rádi život. Ve svém dalším projevu, který najdete u Čestmíra za paywallem to trochu rozvedl a učesal. Nicméně to gró bylo i v ukázce vyjádřeno poměrně pregnantně. Strhla se debata, zda je rakovina skutečně nemocí lidí, co nesnáší život, a můžou si za ni sami.

…čím trpí celá společnost

Za mě tohle vůbec není podstatné a tím, že společenskou diskuzi soustředíme tímto směrem, jenom dokazujeme, jak skutečně přistupujeme k lidem, kteří jsou nějakým způsobem v řiti. Je jedno, jestli jim byla diagnostikována rakovina, jsou samoživitelé, zemřel jim někdo blízký, nebo na nich bylo pácháno domácí násilí. Celý případ s Duškem jen ukazuje, jak málo pro nás jako pro lidi znamená respekt k lidským příběhům.

Láska je fajn…

Je dost pravděpodobné, že své zdraví do jisté míry ovlivňujeme svým chováním. Když budu denně usínat s pětipivem v žíle, zběsile kouřit, žít v nefunkčních vztazích a permanentně ve stresu, dříve či později mi to nebude dělat dobře. Jak moc s tím souvisí láska k životu, tam už bych byla opatrnější.

…ale někdy nestačí

dušek úcta k příběhům

Znám lidi, kteří milovali život víc než kdokoli jiný a stejně na rakovinu zemřeli. Znamená to tedy, že ho podle určitých nepsaných měřítek pořád nemilovali dost? Že mají menší právo zde být než my ostatní? Zažila jsem pár období, kdy jsem život i svět fakt ráda neměla, mám tedy počítat s tím, že raka dostanu?

Slepice nebo vejce?

Tak či tak, toto jsou věci, o kterých můžeme debatovat, aniž bychom se k něčemu kloudnému dostali. Je víc psychosomatika, nebo věda? Je důležitý úzkostlivě dbát na zdravý životní styl, nebo se uklidnit a tolik ho neřešit? Víc k tomu psát nebudu. Ostatně stačí, když si projdete internetové debaty několik týdnů zpátky. Možná tam pro vás někdo bude mít uspokojivou odpověď. Já ji nemám.

Hodnotící epidemie

Co mě na tom celém naštvalo, je ten nerespekt. Když nám někdo oznámí, že má rakovinu, budeme mu vysvětlovat, že nemá rád život a ať ho kouká mít rád co nejdřív, jinak umře? Pravděpodobně ne. Spíš ho obejmeme, řekneme mu, že ho máme rádi, a zeptáme se, co pro něj můžeme udělat. Když je někdo v prdeli, nejspíš o tom sám ví. Nemusíme sdělovat zjevné.

Proč tedy pořád máme potřebu někoho „diagnostikovat“ a „hodnotit“? Co víme o jeho příběhu, motivacích či pocitech, že nabýváme dojmu, že máme právo ho soudit? A hlavně proč to děláme? Co nás k tomu vede? Určitě ne snaha mu pomoci, protože tohle nepomáhá. „Nehoří, Péťo! Jednou provždy nehoří!!!“

Pomoc nebo onanie?

Když je někomu blbě, nepotřebuje slyšet, že si za to může sám, co o něm vypovídá, že má rakovinu, opustila ho manželka, nebo s ním nemluví jeho děti. Potřebuje prostor nadechnout se, strávit to a načerpat energii, pokud s tím bude chtít později něco dělat. My mu ten prostor dát můžeme. Svojí pozorností, péčí, tím, že dáme najevo, že tu jsme a že nás zajímá. Proč ho srážet tím, že mu budeme sdělovat svůj názor (který navíc může být úplně mimo). To není pomoc. To je onanie. Zbytečná.

Byli jste tam?

Nejvtipnější (nebo nejsmutnější?) na tom celém je, že vždycky soudí ti, co v té situaci nejsou, ale přesně vědí, jak by se zachovali. Zdraví soudí nemocné („Nemáš rád život, proto máš rakovinu.“), nesamoživitelé samoživitele („To se prostě nemůžeš spustit hned s prvním cizincem na dovolené.“), neznásilnění znásilněné („Neměla jsi tam chodit a neměla sis brát tu minisukni.“). Kde je v tom ten respekt nebo aspoň nějaká lidskost?

dušek úcta k příběhům

Nebýt člověku vlkem

Klingoni praví „yIQIpQoʼ“ (nebuď hloupý), jedno španělské přísloví zase říká „Mluvit o býcích není totéž, jako být s nimi v aréně.“ Odsoudit někoho je strašně jednoduchý. Bez práce. Nulový úbytek energie. Za to pomoci někomu a vyslechnout ho může být občas náročné. Pokud ale skutečně chceme vystoupit z módu „člověk člověku vlkem“ (a to jsou vlci ještě zlaťáci!), tak holt budeme pro naše vztahy občas muset hejbnout prdelí.

Ještě jedna poznámka na závěr. Pokud je skutečně pravda, že rakovina znamená nemilovat život, neměli bychom místo souzení nabídnout důvody, aby si ten člověk život opět zamiloval? Být tou jiskrou, co spustí požár?

P.S. Odebírám newsletter Arnolda Schwarzeneggera. To je taková moje oblíbená entita už odpradávna, jelikož mi strašně připomíná mýho tátu. Ten je takovou intelektuální verzí Terminátora. Jeho pohledy na tábor „Jak se máš? Jak vám tam vaří?“ hodně připomínají „Řekni to mé ruce.“ V jednom vydání popisoval Adam Bornstein, jeden z Arnoldových editorů, příběh, jak umíral na rakovinu jeho otec. Ten patřil přesně do té sorty lidí, kteří život milovali úplně nejvíc, jak mohli. I poté, co dostali rakovinu. Je to silný příběh, stojí za přečtení. Šel v červenci, už ho nechytíte. Chcete-li si ho ale přečíst, ráda vám ho přepošlu.

Napsat komentář