Tak máme dva implantáty. Upgradovali nám Terminátora. Vlastně Terminátorku, abych byla přesná. Naše T – S3R4F1N4, která se v původní verzi podobala spíš starýmu dobrýmu T-800, má teď v základu i tekutej kov. What a hack.
Nastavení s po(c)klidem
Nastavení proběhlo na náš standard vyloženě s po(c)klidem. Fínka na začátku milostivě odsouhlasila, že jí to teda pro ní za ní na hlavu můžem dát. Ostatně ona sní všecko. Pak už se většinu času tvářila, že se jí to netýká.
Jako vážně?!
Fajn, asi s tím něco slyším, ale musíme to tak prožívat? Házet kostičky do kyblíku? Jako vážně?! Nemáte tam něco úměrně mýmu věku? Vždyť já jdu od září do školy! Zpočátku při každým zvuku vrčela, pak už jen protáčela panenky.
Dva implantáty jsou lepší než jeden
Za to já jsem z druhýho implantátu vyloženě nadšená. Hned po operaci jsem se přesvědčila, že to bylo správný rozhodnutí. Co se poslechu týká, mezi kombinacemi „implantát + sluchadlo“ a „implantát + nic“ není vůbec žádný rozdíl. Takže se dvěma to určitě horší nebude, může být jen líp. Všechno to strašení, že ji tím zkazíme život, teda můžu v klidu spláchnout do hajzlu.
Pěšinka?
Druhej fešák mi navíc neuvěřitelně obohacuje běžnou denní rutinu. Namísto jednoho kousku se teď starám o dva. S tím, že Fínka pěšinku jak podle pravítka nebude mít nikdy, jsem se už smířila. Moje perfekcionistický já to sice obrečelo, ale nejsem sebevrah.
Jedině cik cak
Občas dokážu, že si na chvíli sedne, hlavou ale vrtí furt. Naprosto nekoordinovaně. Separační podmínky pro jednotlivý pramínky se tak mění každým okamžikem, čímž v podstatě pokaždý s přehledem dosáhnu stejnýho efektu cik cak, aniž bych se o to nějak významně zasadila.
Cloumáka!
Dostat jí teď na hlavu oba procesory, připevnit je něčím jiným než vteřiňákem nebo hřebíkem, a ještě se pokusit, aby výsledný dojem nevypadal jako pokus o oživení Frankensteinova monstra, je ovšem jiný kafe. Turek s rumem oproti předchozímu latté art. Hotovej cloumák pro slečinku.
Rosa na kolejích
Celej den si pak připadám jak na železničním přejezdu. Furt někde něco bliká a já kontroluju zda správně. Když ne, musím do zásobovacího pytlíku s náhradními díly a tam metodou pokus omyl zjišťovat, kterýžto akumulátor vlastně vyměňuju.
Jedním jebkem
Dva implantáty navíc kompletně rušej už dříve zautomatizovanej proces. Druhej akumulátor se totiž šroubuje opačně. Připadám si jako nadšená důchodkyně na instruktáži o Wordu. Ani nevíš jak a jedním jebkem to všechno smázneš. Vzhledem k počtu k*rev, který nám včera stály v předsíni, je to činnost dokonale genderově vyvážená. Ni muž, ni žena akumulátor nevymění na první pokus dobře.
Hadi v plechový kádi
Oblékání získalo taky řadu nových odstínů. Mám tady účes, co mě stál další šedivějící vlas, a dva procesory s káblema, co se jako svízel přítula zachytávají za všechno v dosahu. To dřív pronde vembloud uchem jehly, než to všechno dostanu skrz otvor na hlavu. Kdoví proč mi pokaždý u výměny trička tane na mysli libá píseň: „Š*kali hadi v plechový kádi, to bylo vocasů!“
Huťásek mluví
Navrch jsem se i dojala. Nás Huťásek totiž mluví! S Fínkou teď doma trénujeme jednoduchý básničky typu „Pepa papá, Pepa pije“, nebo „To je máma, to je les“, nebo „auto dělá tú tú tú“. Samo o sobě je to dost lovely. Fínce se to ale navíc musí celý předžvejkat po slabikách. Než to dořekneme, venku už je tma.
Jako mariňáci
Paní logopedka to s ní teď zkusila s pomocnými akustickými znaky. Nejen, že to vypadalo stejně cool, jako když se mariňáci pokoušejí vyčistit prostor, ale Fína to navíc řekla. Sama. Celý. Málem jsem se rozbrečela.
Situace se opakovala, když jsme to předvedly doma dědovi, který tam hlídal Barnabáše. Začal se smát svým pověstným vysokým smíchem, aby se nerozbrečel taky. Stejně tak Šimon, když se vrátil z práce.
Ctulhu Vševěd
Takhle my to vedeme. Smějeme se, abychom se nerozbrečeli, a někdy brečíme, abychom se neřechtali moc dlouho. Hele sorry, jdu. Fínka se pokydala kečupem. Musím vyměnit outfit, což znamená pochytat všechnu zvukovou aparaturu. A přátelé, to je jak lovit vousy Cthulhu Vševěda.
