Eifelheim. Úplně obyčejná víska ve 14. století. Dalo by se říct. Mají tam kostel, tvrz, místního kameníka i kováře. A tahle vesnice od určitý doby není v mapách k nalezení. Prostě zmizela. Na některých starších pergamenech ji ještě najdete, na těch z pozdější doby už chybí. Prázdná díra uprostřed územního plánu. Co se tam stalo? Mor? Možná. Ale vesnice vylidněný morem se časem zase osídlily. Že by to teda všechno bylo úplně jinak?
Sláva recyklaci!
Michael Flynn v Eifelheimu zrecykloval svou starší novelu. A ještě že tak. Ta byla původně psaná jen ze současnýho pohledu, kdy se dvojice vědců snaží vyřešit záhadu zmizlý středověký vesnice. Jistě to bylo i tak zajímavý, nicméně o hodně ochuzený. Takže, sláva recyklaci! Přátelé, nebojte se předělávat svý starší díla. Nikdy nevíte, co z toho vyleze. Konkrétně u Eifelheimu jsou zpětně dodaný historický pasáže tím, co mě na knize bavilo nejvíc.
Tehdy a teď
Jak už jste asi pochopili v příběhu se prolínaj dvě časový linky. Jedna současná, kdy spolu dva vědci, (no, vědci, cliologie není žádná věda, viď Sheldone?) obývají společný prostor jednoho malýho bytu a každej pracuje na svým výzkumu. Druhá linka je historická, popisující události vesničky Oberhochwald tak živě, jako by to bylo dnes.
Tvoje fyzika pozná středověk
Oba vědci jsou svým oborem posedlý. Jeden fyzikou. Druhej cliologií (=matematickým zkoumáním dějin, najs!). Práci toho druhýho ani jeden nerozumí a zároveň jí i trochu opovrhuje. Postupně se ale jejich zájmy začnou přibližovat, předměty jejich prací prolínat. Díky společný domácnosti a unikátnímu spojení dvou navzájem naprosto nesouvisejících vědeckejch disciplín se jim na celou záhadu zmizení Oberhochwaldu, později Eifelheimu, podaří kápnout.
Jít na to od lesa
Atmosféra celkově hodně připomíná Jméno růže. I když není tak tísnivá. Protože nejsme celou dobu klaustrofobně zavřený v opatství, ale máme trochu delší vodítko. Pastor Dietrich je taková obdoba Williama z Baskervillu. Na všechno se snaží jít od lesa, tedy racionálně, jelikož právě Bůh nám dal rozum a stvořil všechno podle určitý logiky. Jeho víra ale bude krutě zkoušená, a to víc než jednou.
Šachovat s realitou
Eifelheim je vykreslen velmi realisticky. Záhy jsem zjistila, že nesedím doma v obýváku, ale jsem přímo v centru dění. Procházím se mezi chatrčema, slyším odbíjet zvony, cejtím smrad morovejch hlíz. Autor se skutečnýma historickýma reáliema pracuje velmi šikovně. I to, co se ve skutečnosti stalo mnohem dřív, nebo později, je do příběhu tak geniálně napresovaný, že o správnosti údajů nikdo nepochybuje. Nekazme si příběh pravdou, že?
Snaha se počítá
U scén ze současnosti jsem se občas zasekla ve snaze pochopit neuvěřitelnou dokonalost Janatpourova prostoru. Přiznávám, že byly odstavce, ve kterých jsem až na spojky nepochopila zhola nic. Ale já nejsem fyzik. Počítá se i snaha. Neustálý souboj filozofie a neotřesitelný víry v Boha, vědeckejch poznatků a tajemství je velmi fascinující. Tehdy jako dnes.
Eifelheimskej džusík
I přes občas pro mě velmi složitý pasáže jsem knihu vysála jako malej džusík Caprissone. Srk, srk a…kde je k*rva moje pitíčko? Vám doporučuju to samý. Protože myšlenka, že by kdesi v psí p*deli v Německu měli přistát mezihvězdný cestovatelé, je stejně tak hříšná jako úchylná, ale vlastně budete stejně jako já doufat, že tomu tak skutečně bylo.
