Jsem žena ve 21. století. Pokročilý stadium emancipace. Můžu být úplně, čím chci. To, co bylo ještě před pár set lety neuskutečnitelný sci-fi, teď není žádnej problém. Je nová doba, přátelé. Éra nekonečnejch možností. Už se nemusím ustrašeně krčit v koutě a bát se, že dostanu špacírkou přes prsty, jakmile mi z pod čepce vyhřeznou růžky.
Prototyp zářný budoucnosti
Dokonce nemusím ani doufat v jedinej možnej prototyp svý zářný budoucnosti. Tudíž, že si mě, nenápadně sedící v koutku, vyhlédne nějaká dobrá partie, který pak budu celej život masírovat nohy, škrobit spodky, zahřívat postel a rodit děti (ne nutně v tomhle pořadí). Když se osud smiluje, tak mu bude aspoň pod padesát a bude mít ještě všechny zuby.
Hollywood to na pohled
Ne, mám obrovský štěstí, že jsem se narodila do týhle doby. Všeobecnýho Hollywoodu. Země zaslíbený, kde se zázraky sypou zpoza každýho rohu. Skvělý. Mám nekonečný možnosti. Možnosti, kterejch se můžu chopit a krom blbejch poznámek a vědoucnejch pohledů mi nic jinýho nehrozí. Žádná hořící hranice nebo hysterektomie.
Holka, starej se
Good. Jen jsem v tom zůstala sama. Možnosti jsi dostala, tak se teď starej, holka. Jak to všechno zvládnu? To už je na mně. Jak skloubit rodinu, práci, sem tam se postarat i o sebe, abych nechcípla někde cestou a neusínala každou noc s pocitem, že jsem to zase nezvládla? Že zase pokoutně kradu čas z jedný oblasti (většinou ze sebepéče, tam se deficit projeví až za dlouhou dobu) ve prospěch jiný? Stížnosti?! No, tak to jste si, kočičky, s tou emancipací měly asi rozmyslet dřív, ne?
Tak teď nefňukejte
Tohle už jsem párkrát slyšela. Občas to někdo vybleje, až se mi protočí ciferník. Chtěly jste volit? Máte to mít. Já vždycky tvrdil, že ženská patří k plotně. Chceš se s*át do politiky, do byznysu, nebo jen vyrůst kamkoliv vně prostoru ohraničenýho plínama a houpačkama? Se pak nediv, že to občas bolí. Chtěly jste mít stejný práva, tak teď držte huby. Nefňukejte. Člověk nemůže mít všechno.
Ženská nemůže mít všechno
Omyl. Ženská nemůže mít všechno. Zásadní problém tkví v tom, že celá emancipace nebyla dotažená do zdárnýho konce. Jak to jako myslíš, mrcho jedna nevděčná? Můžeš si vzít koho chceš, můžeš dělat jakoukoliv práci. Podívej se na muslimský ženy nebo ženskou obřízku v Africe. Oproti tomu jsi celkem v pohodě ne?
Muž hlídání nepotřebuje
Budu-li se na to dívat takhle, tak ano. Proč se ale např. muže nikdy nikdo nezeptá, jestli má zařízený hlídání, když má jít na pracovní schůzku. Babička dneska nepřijede, jo? To je blbý. Tak jindy, no. Škoda, že dneska budem řešit ty platy. První myšlenka muže, když dostane nabídku, která se neodmítá, nesměřuje k diáři. Jestli ten den vyzvedává dítě ze školky poo či pospa, nebo nemá náhodou někoho odlifrovat na kroužek. Může to rovnou podepsat. Dost nepoměr, když děti jsou obou, ne?
Fyzička má navařeno
Máme skutečně 21. století. Žena nemusí bejt nutně matka pluku a od šestnácti do čtyřiceti (nebo do smrti) jen rodit. Může být, čím chce. Závodnice rallye, nebo jaderná fyzička. Klidně. Než ale začneš štěpit jádro, laskavě se postarej o děti a o domácnost. Perfektně ukliď, napeč a ideálně, ať má muž doma teplou večeři, protože on přece vydělává.
Dostat míň, dělat víc
Gender pay gap je pak nejvtipnější moment celý zas*aný (respektive zas*aně nedotažený) emancipace. To, že na stejný pozici co muž, žena nedostane stejnej obnos. Je to s podivem. Zvlášť když uvážíme kolik energie, organizace a logistiky jí stojí, aby se vůbec dostala na stejnou startovní pozici. Odvede stejnou práci, odevzdá totožnej výstup a k tomu jen tak mezi řečí šéfuje chod celý rodiny.
Bojíme se žen?
Je v tom strach? Bojíme se jako společnost zjistit, že ženy jsou skutečně stejně dobrý jako muži? Že by se rozpadnul iluzorní chlapskej monopol na schopnosti, rozum a kompetence? Děsí nás, že když ženám přenecháme i ty poslední výspy, tak nás nakonec zválcujou? A proto, když je u kamen už nedrží řetěz, tak je budeme vydírat přes tělo (viz. všechny ty „školačky“ v českym porodnictví a potraty v Polsku), přes prachy, nebo přes děti?
Z praktickýho hlediska je totiž skutková podstata zabezpečený a spokojený rodiny většinou dostatečně naplněná, jen podle ostatních by ta podělaná kariéristka měla bejt víc dom a zásadně netelefonovat v přítomnosti dětí, protože co je to jako za vzor?
Neměla bys tolik psát
Nedávno mi jedna blízká osoba řekla, že bych neměla tolik psát. Údajně tím trpí náš vztah s mužem. Asi se ode mě očekává, když manžel přijde z práce, že si nebudu ihned sedat k počítači a snažit se dohnat to, co se za plnýho provozu nestihlo. Spíš se budu na všechny přiblble usmívat, servírovat večeři a ptát se, jakej měl kdo den a jak se mu dařilo.
To, že jsem většinu Buddhy napsala po nocích, když děti usnuly a muž byl pryč a stavěl domky na stromech, není podstatný. Stejně tak nikoho nezajímá, že i teď řeším většinu svejch věcí za plnýho provozu s dětma. Po večerech se to absolutně nedá stíhat. A můj spánek je mi čím dál dražší, abych ho dál porcovala.
Příruční kamínka
Pominu-li toto všechno, jsem snad i ve 21. století rovna příručním kamínkům, který maj na povel hřát celou rodinu? Nic víc? O mý sny, přání, potřeby tady vůbec nejde? A když foukne vítr a odhalí mý dva růžky ve vlasech, tak přes ně zase dostanu? Protože ano, máme 21. století a můžu být čím chci. Musím mít ale nejdřív šťastnýho muže, děti v lati a koncentraci prachu v bytě na absolutní nule.
Bejt matka a zůstat při tom člověkem
Zkrátka bejt rodičem a zůstat při tom i člověkem je mnohem těžší pro ženu. Ačkoliv je matkou ráda a svý děti miluje. Ačkoliv je v partnerství spokojená a miluje svýho muže. Chlap, kterej se kromě svojí kariéry zajímá i o svý děti, je brán jako svýho druhu společenskej zázrak. Velmi ceněnej a považovanej. Naopak u ženy je to samozřejmost a když z tý role na chvíli vypadne, dají jí to pěkně sežrat. To je ta nedotažená emancipace. Nemůžu bejt čím chci, aniž by mi za to někdo vrážel kudlu do zad.
Ženě se dá vyčíst leccos
Přitom problém není v lidech. Ve spoustě rodin to funguje, muži chápou a svoje ženy podporujou, jak můžou. Na tý základní společenský úrovni ale pořád nejsou podmínky stejný. Ženě můžeme vyčíst (a vyčteme!) prakticky všechno. Má děti, nemá děti. Má práci, nemá práci. Tolik výčitek by muži celosvětově neposkládali ani za milion let.
Nehodnotit se příliš nízko
„Pokud budete po někom systematicky dusat a ušlapávat jeho lidskou důstojnost do prachu, nakonec zapomene, že by mohl taky zaútočit.“
Nemám vůbec pochyby, že ženy jsou natolik organizačně schopný a kompetentní, aby zvládly cokoliv. I to věčný kloubení práce a rodiny až do úplnýho vykloubení sebe sama. Jen nechápu, proč by to měly pořád dělat. Proč by se prostě nemohly dočkat ocenění (stejně jako muži) jen tak, aniž by bylo všechno dokonalý a sluníčkový.
Když někdo dokola bagatelizuje naše výkony a za něco nás neustále obviňuje, máme pak problém se sami ocenit. Pak snadno uvěříme, že si to ocenění vlastně nezasloužíme. Ale je to přesně to, co musíme udělat. Oceňovat se každej den, i když se to zrovna úplně nepovede. I když bouchne úplně všechno. Vysvětlovat těm ambasadorům „zas*aný emancipace“, že ženy jsou taky lidi. Ano, dokonce i matky jsou taky lidi. Obhájit si právo na existenci sama před sebou a nikdy nehodnotit svý zásluhy příliš nízko. Věřím, že pak se to začne dít i ve velkým. V celý společnosti.
P.S. Tento článek není nikterak mířený proti mužům. Muže miluju a jsem věru ráda za jejich existenci. Bez Romea by to nebylo správný drámo, bez Hana Sola by Leie ta revoluce dala víc práce a nebyla by to taková sranda. Dohromady, když žádnou stranu mince nepotlačujeme, je to dokonalá rovnováha. Perpetuum mobile.
Stejně tak nejsem zhrzená matka. Nelituju ničeho a se svejma úžasnejma dětma se snažím hledat cesty, jak by to mohlo fungovat.
Nicméně některý části systému a společenskýho povědomí jsou nemocný jako Maguovo srdce a potřebujou občas prohnat kulí z Chingachgookovy medvědobijky.
