Guilty pleasure. Něco, co je schopno vyrvat mi trn trudnomyslnosti z paty a okamžitě dočerpat náladičku. Zároveň něco, za co se tak trochu stydim. Podle úzkoprsejch společenskejch měřítek bych to totiž dělat neměla. Je to blbý a pitomý. Za každou takovou radost se chodí uličkou hanby. Pěkně na naháče. Za hromadnýho vrhání shnilý zeleniny a exkrementů. Shame, shame, shame!!!
Šťastná správnym způsobem
Už jen ten název o nás lidech dost vypovídá. Guilty pleasure. Provinilý potěšení. To je přece úplně dementní spojení. Máš radost? Jsi šťastná? Tak to by ses měla stydět. Fuj! Ošklivá holčička. Jsme schopný se pranýřovat téměř za cokoliv. Ať už jeden druhýho navzájem, nebo sami sebe. Tak moc zkoumáme, jestli jsme se ke štěstí dostali „správným“ způsobem, že si radši bejt šťastný ani nedovolíme.
Jedině ubližování je guilty
Jasně. Určitě existujou požitky, který jsou guilty už ze svý podstaty. Všechny, co nějak souvisí s poškozováním, nebo ostouzením druhýho. Činí-li mi radost, když někomu vrážim pod nehty hořící třísky a notuju si u toho Jožku Černýho, někde se stala chyba. Kdykoliv musím někoho zašlapat do země, abych se cejtila dobře, je to opravdu guilty. V tomhle případě bych se vůbec nerozpakovala tuhle prapodivnou škatuli použít.
Kolikrát jsem ale schopná cejtit se blbě, i když mám radost z něčeho úplně nevinnýho. Jen proto, že to z nějakýho důvodu nezapadá do štábní kultury daný komunity. Kolikrát jsem si něco odepřela, protože mi to přišlo trapný a zavrženíhodný. Protože bych byla nepřijatelná a vysmáli by se mi do ksichtu.
Jestřáb radši mlčí
Na základní škole byl mojí guilty pleasure skaut. Skaut je skvělá věc. Určitě měl částečně vliv na formování mýho hrdinnýho charakteru. Když jsem stála po kolena v blátě v roztrhaný pláštěnce a snažila se nenápadně ulovit vlajku, nebo o půlnoci s baterkou hlídala tábor, byla jsem skutečně a opravdicky šťastná. Připadala jsem si jako člověk.
Ale mý spolužáci tyhle pikantní nuance tenkrát vůbec nedocenili. Chodit do skauta bylo out. Natož aby mě někdo viděl v kroji. Když mě za to párkrát roznesli na kopytech, už jsem o tom tak nadšeně nevyprávěla. S pocitem „počkejte, až ze mě vyroste dobrý chlapec jako Jarka Metelka, vy plantážníci jedni!“ jsem si tuhle radost nechala pro sebe.
Eso Unicorn
Momentálně chovám jako guilty pleasure svůj módní vkus à la straka. Jakmile se to třpytí nebo leskne, tak po tom jdu jak smilodon po medvědovi krátkočelym. Podobný hadry nosil už Eso Rimmer. Měl takový ty zlatý prdky. U něj se to snese, je to přece Eso. Ale já bych se tak oblíkat neměla! Kláro, jsi přece dospělá žena. Matka. Přestaň se strojit jako unicorn.
Všechny ty růžový, fialový, zlatý, stříbrný či jinak třpytivý oblečky jednou provždy zavři do skříně. Mohla by ses už začít chovat trochu důstojně. Co má bejt ta mikina s jednorožcema? Opovaž se. To si neoblíkneš. Nech si to na doma. To jsi jako drsňačka? Čteš neustále nějaký střílečky a budeš chodit v růžovým sametu, jo? No…budu, kámo. Sorry. Nemůžu si totiž pomoc. Miluju černou a šedou. To jo. Ale triko, co hází prasátka, je úplně jiná liga.
Bejt esteticky zodpovědná
Moje mateřská guilty pleasure je tetování a chirurgická ocel. Zatímco u nevycválanejch teenagerů se to ještě snese (inu, mladost radost, že?), u mámy od dvou dětí je to absolutně nemyslitelný. Chovej se už trochu zodpovědně, čoveče! Jak by to vypadalo přijít na třídní schůzky s novým rukávem?! Co by si paní učitelka pomyslela!
Pádluj, vole
Další guilty pleasure, a teď si teda opravdu procházím uličkou hanby (shame, shame, SHAME!!!) a prvně o tom otevřeně mluvim (guilty coming out, OMG!), jsou filmy a seriály s vodáckou tématikou. Od celkem snesitelnejch až po ty nejslabší scenáristický kusy. Je mi to jedno. Na kvalitu nehledim. Hop nebo trop, Špunti na vodě, Nekecej a pádluj, Rafťáci nebo Proč bychom se netopili? Na tom nesejde. Hlavně, že se tam pluje po řece v kánoích a neumírá tam Vinetou. Zábava je to vskutku pokleslá, ale zvlášť v zimních měsících mi tohle spolehlivě zvedne koutky.
Přes lak nejede vlak
Můj syn si rád lakuje nehty. Jakmile někde vidí lak, vzpomene si, jak je to super a chce je nalakovat. Je to barevný, má maminku chvíli jen pro sebe a může si chvíli připadat jak Ville Vallo. Když s tím ale někam přijde, pohrdavý pohledy jsou to nejmenší, s čím se musí vyrovnat. „No, fuj!“ „Co z něj vyroste?“ „Vždyť bude teplej!!!“ Barnabáš pak vždycky jen sklopí oči a je vidět, že mu to není příjemný. Proč mi říkáte takový věci, když mně se to líbí?
H*vno, v*le, nas*r si
Jediná adekvátní reakce (inspirace z filmu Breakout, taneční filmy jsou totiž moje další guilty pleasure) je „Hovno, vole, naser si.“ Máš s tím problém, kámo? Ok. Hovno, vole, naser si. Když mi to dělá radost, tak to budu dělat. Chovat se slušně, způsobně a počestně je jenom dočasnej požitek. Dlouhodobě nepoužitelnej. Jsem člověk. Ani pizza. Ani čokoláda. Nemám šanci zalíbit se každýmu.
Jediná cesta je se přijmout. Radikálně a bezezbytku. Se všema údajnejma „guilty“ filthy pleasures. A že jich je! Bejt v klidu s tím, že jsem potetovaná matka, co si jako straka libuje v třpytivejch věcech. Že lakuju nehty svýmu synovi a pak si ještě navrch pustim vodáckej film. Žádný guilty pleasure. Neubližuju, jen si užívám. Tak jakýpak guilty.
Kouřový signály dědovi
Loni v dubnu jsem zase začala kouřit. Po osmi letech. V rychlym sledu po sobě jdoucí smrt milovaný babičky a dědy? To bylo dost i na mě. Měla jsem potřebu nějaký destrukce a projevilo se to právě takhle. Vyčítala jsem si to. Styděla jsem se. Před našima jsem se to snažila skrejvat, protože jsem přece slušná holka. Pak jsem se na to vykašlala. Prostě to teď takhle mám. Asi si potřebuju trochu škodit. Můžu se zkusit mít ráda i s tim. Přijmout se i takhle. Asi po půl roce mě to přešlo. Je to zhruba tři měsíce, co nekouřím. Přišlo, odešlo. Beru to jako poctu svýmu pirátskýmu dědovi.
Save your pleasures
„Najdete-li věci, které si opravdu užíváte, nedovolte nikomu, abyste se kvůli tomu cítili špatně. Nestyďte se za potěšení z věcí, jež vás baví. Oslavujte je. Při sdílení svých zálib a vlivů mějte odvahu hlásit se ke všemu.“
Máš-li z toho radost a jseš si jistej, že nikomu neškodíš (ne, veřejnej vkus se nepočítá, stejně ho nikdy nikdo neviděl), tak to prostě dělej. Koukej dál na filmy s Belmondem, nech si plakát Backstreet boys na zdi a rozhodně nevyhazuj ani starý rodokapsy nebo Stopy hrůzy. Některý skvrny nelze vyprat bez narušení podstaty látky. A když je něco naší součástí, dá se to vůbec považovat za skvrnu?
Pokud se budeš v novym roce zaobírat tím, co musíš nutně ze svýho života vyškrtnout, prosím, neřiď se tim, jak se na tebe tvářej druhý, ale jak se při tom ty sám cejtíš. Dej si čas od času ten máslovej croissant. Projdi se louží. Pospi si ráno o hoďku dýl. Přijít o skvělou guilty pleasure jen proto, že se to někomu nezdá, by totiž byla velká škoda. Save your guilty pleasure. Save your day!
