Háky. Úchylárna největšího kalibru. Bolestivá záležitost, do který se pouštej jen těžce propíchaný a potetovaný magoři, vyšinutý sebemrskači nebo všeobecně cvoci, co se chtěj zviditelnit. Může bejt. Anebo to může bejt všechno ještě úplně jinak.
O hácích jsem se prvně dozvěděla v Hellu, kam jsem šla na svůj první piercing. Bylo mi tehdy asi patnáct, šestnáct let. Mladý ucho. Viděla jsem pak i nějakou reportáž. Vzala jsem to na vědomí, ale nijak zvlášť to se mnou nehlo.
„Hmm, lidi visej na hácích za vlastní kůži, zajímavý… další pivo, prosim.“
Znova si mě přitáhly až o řadu let pozdějc. Už jako mámu dvou dětí.
Viselec
Viselce najdeme v každym balíčku tarotovejch karet. Znamená stagnaci, bezmoc, pasivitu, krizi nebo slepou uličku. Celkem depka, to uznávam. Viselec ale neni žádnej ufňukanej nýmand. Dokáže se s bezvýchodnou situací popasovat. Umí se podívat na věci jinak, z jinýho úhlu (často visí vzhůru nohama) a uvidět řešení tam, kde předtim nebylo.
A přesně o tom háky jsou. Je to ostrej nůž, kterej svojí intenzitou rozřeže krizi na drobný kousíčky, nasype elán do žil a ukáže novou perspektivu. Bezmoc přemění na sílu. V tomto ohledu je to přechodovej rituál jak vyšitej. Může mít i spirituální rozměr. A na takový je naše kultura poměrně skoupá.
Háky jako Zkouška Trav
Neni to jednoduchej zážitek. Ale taková už je holt povaha věcí, při kterejch roste naše mana. Když se chcem posunout o level vejš, většinou to nedostanem za hubičku. Musíme pro to něco udělat. A někdy to bolí.
Rytíř taky nezískal ostruhy za hraní na loutnu v salonku. Takovej rytíř by stál za houby. Musel vyhrát několik klání nebo ideálně přežít první bitvu. U zaklínačů to bylo ještě těžší. Zkouškou Trav prošlo jen pár nejodolnějších jedinců.
V tomhle maj háky nespornou výhodu, sice nejsou easy, ale pravděpodobnost, že to přežijeme, je poměrně vysoká.
Bolí to…ale!
Tvrdit, že to nebolí, vám nebudu. Bolí to…ale!
Za prvý každej vnímá bolest jinak. Někdo se může podělat, když si má strhnout náplast. A někdo zvládne depilaci horkym voskem bez mrknutí oka. Jen pro srovnání, i když vám to o vaší bolesti stejně nic neřekne, třeba tetování hrudníku mě místama bolelo víc, rozřezaný břicho po císaři několikanásobně víc.
Za druhý s bolestí se dá pracovat. Největší nepřítel je v tomhle naše hlava, která už předem koumá všemožný tragický scénáře. Překonáme-li to její věčný šťouralský skuhrání, máme vyhráno. Na samotnou bolest pak každýmu zabírá něco jinýho. Mně osobně skoro vždycky pomáhá humor a přijetí. Prostě bolest přijmout. Nebojovat s ní, nezatínat zuby, nehty, půlky ani cokoliv dalšího. Přijmout jí a dejchat. Za chvíli přispěchaj na pomoc i přirozený mechanismy těla. Hormony. Když nás něco bolí, tělo vysílá různý lahůdky, který nám to usnadňujou a zpříjemňujou. A je jedno jestli rodíme, běžíme maraton, nebo visíme na hácích.
Za třetí psychická bolest je horší. Nepředstavitelně horší. Ta se rozdejchává fakt blbě. A neni to otázka několika minut. Je to běh na dlouhou trať. Někdy na celej život. Nikdy mě nic nebolelo tolik, jako když nám umřela Žofka. Tenkrát bych se nechala klidně pověsit na tři hoďky za vlastní střeva, než cejtit to, co jsem cejtila.
Sebemrskačství nebo sebeláska?
Je to sebemrskačství? Zajímavá otázka do pléna. Možná to pro někoho je primární motivace, to nemůžu soudit. Já to vnímam jako další práci se svym tělem, se svou myslí. Je jedno, jestli se věšíme za háky, chodíme přes žhavý uhlí a ostrý střepy, ohybáme železný tyče, nebo lezem do ledový vody. Princip je stejnej. Pro něco se rozhodnout, připravit se na to, najít si podpůrnej tým a posunout svý hranice zas o kousek dál.
Někdo to dělá na sílu. Někdo to dělá ve vší laskavosti k sobě. Oba přístupy však dokážou ocenit tělo jako skvělýho kámoše, kterej nám kryje záda při každý příležitosti.
Já osobně za sebemrskačství považuju jiný věci. Třeba dělat celej život práci, která mě nebaví. Bejt ve vztahu, co mě drtí. Nebo se snažit narvat do přihrádky, kam nezapadnu, ani když se trochu seříznu.
Viset může (skoro) každej
Háky jako rituál nejsou žádná novinka. Věšeli se indiáni, věšeli se Indové. V moderní době se pak šířily hlavně díky různejm alternativnim subkulturám. Možná proto můžeme nabýt dojmu, že se věšej jen potetovaný, maniaci, úchylové apod. Jednak jsou to zase jenom další nehezký škatule bez špetky respektu, druhak už je to přežitý. Věšet se může kdokoliv (v ČR kdokoliv nad 18 let věku, nezakalený mysli).
Třeba na workshopu, kterýho jsem se účastnila já, se nás sešla pěkná směska. Když to zjednodušim, tak roztomilej nerdík, intelektuál, máma od dvou dětí, metalista, slečna, co vypadala, že právě vylezla z kanclu, zálesák…
A bylo to naprosto skvělý a podporující prostředí.
„Já letiiim“
Ve výsledku to může bejt i slušná zábava. Hraje naše oblíbená hudba, vyzkoušíme si různý blbiny, co jdou ve vzduchu dělat a „ty v*le! Já letiiim!!!“
Z toho roztomilýho nerdíka se třeba nakonec vyklubala pěkná rockstar. Visel tam asi hodinu a nechával si pouštět jednu pecku za druhou. Od Nightwish až po Beatles. Celou dobu vypadal, že se tam pověsil jen tak z plezíru. Občas si střihnul i refrén. Nikdo netvrdí, že to musí bejt jen vážný. Party hard!
Větší než strach
Řiká se, že kdo má viset, ten se neutopí. A to můžu potvrdit všema deseti. Když zvládnu překonat počáteční nedůvěru a strach, necham se vytáhnout nahoru a několik minut visim za svojí vlastní kůži na dvou (třech, čtyřech, deseti…) ocelovejch hácích, tak už mě pak v běžnym životě sejme máloco. Jsem najednou větší než můj strach.
A slovy MC Xandera, na jehož „Om Muni“ jsem visela, se už nebojim bejt ve tmě. Protože mám v sobě nabitej halogen, kterej každej stín lehce prohlídne.
Můj visící song: MC Xander– Om Muni:
https://youtu.be/TOTQ8sJkCog
Za podporu, svačinu a skvělej zážitek děkuju Hell.cz (jmenovitě Mílovi, Paridovi a hlavně Nele, ona ví:)
Více info a termíny zde: https://hell.cz/suspension/
Za patřičnou dokumentaci patří dík nejlepší Agience <3
