Hejty, hejty a zase ty hejty. Přijde mi, že je to taková naše česká specialitka. Vyjadřovat se ke všemu, co vidím a slyším. Případně i jen tuším. Je totiž až životně důležitý mít názor. Na všechno. Nezáleží na tom, jakej ten názor je. Je úplně mimo mísu? Nevadí. Je úplně blbej? To se snese. Důležitý je jedině to, zda ho vyjadřuju dostatečně hlasitě a dotyčnýho verbálně zebleju od hlavy až k patě.
(Ne)očekávanej hejt
Když trochu vylezu ze svý ulity, s hejtama se musím nutně setkat. Už to tak nějak patří k folklóru tam venku. Stejně jako déšť v Anglii, pakomárci ve Skotsku, tornáda na Floridě a monzuny v jihovýchodní Asii. Stejně jako u těch místních specialit se s hejtama tak nějak počítá. A stejně jako místní speciality mě to zas a znova nepříjemně zaskočí.
S čím lezu z ulity
Kolik hejtů se na mojí hlavu sesype a jak moc jadrný budou, záleží na řadě proměnných. Třeba na tom s čím z tý ulity vylezu. Za politický názory schytám pravděpodobně větší čočku než za bio plínky pro děti. Podstatný je samozřejmě taky, jak u toho vypadám. Čím civilnější vzhled, tím podstatně klesá šance, že při nenávistným narativu dostanu bídu nejen za to, co mám v hlavě, ale i za to, co jsem si drze dovolila mít na ní.
Dostat čočku za svetry
Nemusím se nutně vystavovat záři reflektorů. Opravdu stačí, když si dám nevinnej post na svojí zeď nebo někam do skupiny, že jsem např. začala ve velkym plést svetry. Jak říká klasik: „Lidé jsou různé…blbé a pitomé…“ A zvlášť na těch internetech je někdy třeba se přebrodit slušnejma splaškama, než narazím na někoho kompetentního, kdo si mý svetry s norským vzorem rád koupí.
Nepochopitelnej nadbytek volnýho času
Co hejterům závidím je jejich volnej čas, kterýho evidentně musej mít nadbytek. A jejich odhodlání. Škoda jen, že je napřený úplně dementním směrem, tedy jak zahovnit druhýho člověka. Jsou to totiž lidi, co mi neváhají prolustrovat profil, webovky, další socky, nebo zadat mý jméno do vyhledávače, aby měli něco v čem mi můžou vymáchat čumák a vyhodit mě s tím na dvorek.
„To by Spock neschvaloval…“
Jednomu pánovi se nepozdával název mýho blogu a to, že jsem si dala reklamu na svůj post na Facebooku. Neváhal projet celej můj web, včetně bia (kdo dneska čte bio, proboha?!), aby vypátral, že jsem inženýr. Pak nutně potřeboval vědět, zda „normální“ inženýr, nebo inženýr ekonomie, protože u toho by prej se takovej „bullshit“ dal ještě pochopit. No každopádně Spock by to rozhodně neschvaloval.
Myslím, že pán asi Star trek moc nesledoval. Jinak by mu bylo jasný, že misí vesmírný lodi Enterprise bylo zkoumat nový civilizace. Většinou s veškerým respektem k jejich obyvatelům. Phasery, narozdíl od něho, byly nastavený zásadně na omráčení, ne s úmyslem ublížit. A řekla bych že Spock by schválil jak mýho inženýra, tak i stejný uši. Ale co už.
Nová analytická třída
Říkám si, kam by se svět pohnul, když by hejtři svoje pověstný odhodlání napnuli jiným směrem. Kdyby přestali škodit a snažili se spíš pomoct? Měli bychom tu na požádání novou třídu analytiků, co by dokázali vyhledávat a zpracovávat informace a byly by ochotný to dělat i o půlnoci. To jen tak někde nenajdeme.
Feťačka na tisíc a jedna způsobů
Můj vzhled k různejm podpásovejm komentářům přímo vybízí. Za feťačku jsem byla označena tolikrát, že jsem to už přestala vnímat. Asi bych si fakt do tý žíly měla občas něco střelit, abych z toho aspoň něco měla, když mi to furt někdo cpe. Naštěstí jsem už došla do fáze, kdy nemám potřebu vytahovat index pokaždý, když je zpochybňovaný moje vzdělání. Vždyť já přece jsem chytrá! Jseš, Kláro. Ale tady ty individua to nezajímá. Pokud to není škola života, tak nežiješ.
Za kočku se vleze všechno
Vtipný je, že hejtofilové jsou kromě sebereflexe, znalosti pravopisu (ne vždy) a sociální inteligence chudší i o odvahu. Jakmile je oslovíte přímo, odpovíte jim, stáhnou ocas a jdou si lízat rány. Kolikrát dotyčnej nenávistín svůj hodnotnej příspěvek celej smazal, když jsem s ním začala diskutovat. Mají pocit, že se na netu snadno schovaj za obrázek. Třeba kočičku, nebo nějakýho herce. Pak nejsou vidět, a tím pádem můžou všechno.
Burani v hospodě
Připomíná mi to chování buranů v hospodě. Ty taky přijdou k výčepu, vyhlídnou si svojí oběť a aniž by mluvili přímo k ní, osočujou jí před ostatníma štamgastama. Myslej si, že když s ní nebudou jednat jako s člověkem a neosloví jí, nic se nemůže stát. Jako by řvali: „pusťte mě na ní, pusťte mě na ní“ a pak zjistili, že je nikdo nedrží.
Když se pak náhodou objekt jejich zlovůle zvedne od stolu a naroste do dvou metrů, najednou je jedno, že má potetovaný pracky. Důležitý je, že ty kérky má na bicácích velikosti vzrostlejch dubů.
Co je to za člověka?
Závěrem. Feťák nejsem, kdyby to někoho zajímalo. Vzdělání sice nějaký mám, ale důležitější pro mě stejně je, jakej člověk jsem. Kdyby už nic jinýho, aspoň mám normální profilovku. Neschovávám se za nic.
Počkat si na slunce
Takže! Nikdy, kámo, ale opravdu nikdy se nenech zadupat do země hejtem, co měl jedinej účel. Odradit tě od toho, co děláš a co tě evidentně baví. Potupit tě, zničit tě a odklidit tě zpět do tvý ulity. Jen hezky zůstaň venku. Je to totiž pořád jen součást folklóru. Kromě těch pakomárců, tornád a hejtů, venku svítí i slunce a po dešti někdy bejvá duha. A o to by byla škoda přijít.
