„Hluchý jsou debilové,“ ozvalo se před školou pro sluchově postižený, kde jsem svojí neslyšící dceři zapínala bundu. Zásah přímo na komoru. Otřes celýho systému. Myslela jsem si, že jsou určitý hranice, ve kterých člověk může projevovat svoji hloupost a omezenost. Pravda je ale neúprosná. Nemá to dno.
„Hluchý jsou debilové!“
Uvnitř mě se odehrálo něco na způsob výbuchu termobarický pumy. Všechny vnitřnosti mi začaly bublat vztekem. Otočila jsem se s jedinou jasně hořící myšlenkou. „Kde jsi! Já tě zabiju! Zadupu tě do tý dlažby, na který stojíš.“
Za mnou stála paní. Menší, zavalitá ženská s kotníkama jako konve (v tu chvíli jsem to nedokázala patřičně ocenit, ale konečně jsem na vlastní oči viděla člověka, u kterýho jsem oblíbenou hlášku svý prababičky mohla s klidem použít). Brýle z ní dělaly nasranější verzi profesorky Trelawneyové. Koukala jsem na ní a absolutně nechápala, co se děje. Paní, vy jste se snad úplně zbláznila?!
Celý článek si přečti na Pickey.
Proč Pickey?
Aby se z autora nestala zombie, je dobrý ho občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti mý texty dávají smysl, podpoř mě zde.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
