Hrdina. Kdo to sakra je? Schválně si zavři oči a představ si toho svýho. Může to bejt kdokoliv. Třeba tvůj kámoš, kterej se ujal vypelichanýho psa z útulku. Nebo Eddard Stark ze Zimohradu, jemuž čest nedovolila couvnout ani o píď. Může to bejt i tvoje máma, co se na všechny usmívá, všechny podporuje a brečí vždycky až v koupelně, aby si toho nikdo nevšimnul. Představ si svýho hrdinu.
Zvednout se a jít dál
Všechny tyhle osoby, ať už bychom dali do kupy jakoukoliv spektakulární sbírku, něco spojuje. Jedna podstatná věc. Síla? Odvaha? Může bejt. To se hodí vždycky. Ochota bojovat za svojí pravdu, i když jdu proti všemu a všem? Jo. To je taky dobrý. Je ale jedna podstatnější věc. To, co má společnýho tvůj psomilskej kámoš, všichni Starkové (včetně Tonyho) a dokonce i tvoje máma. To, že jdou vždycky dál.
I když rejou držkou v blátě na kolbišti, i když si nejsou jistý, že je ty vratký nohy dokážou ještě kus nést, i když už je těch škrábnutí tolik, že předstírat, že to je „jen“ škrábnutí (zdravim Černýho rytíře z Monty Pythonů), je čím dál těžší. I když se boj zdá dávno ztracenej a možná už ztracenej je, vždycky se zase zvednou a jdou dál. Stokrát to můžou chtít vzdát. Nepřejou si nic jinýho, než se na to na všechno vybodnout a hrát mrtvolu. I tak se zase zvednou a jdou dál.
Vylepšení ti nepomůže
„Příteli,“ položil mu drakobijce ruku na rameno, “ vzletné fráze a hlas svědomí, to je obvykle to jediné, o co se pravý rytíř může opřít. Naštěstí to není málo.“
To je pro mě klíčová vlastnost každýho hrdiny. Je jedno, jestli máš laserovej pohled, nebo jsi rychlejší než krvácivej průjem. To jsou jen kulisy. Vychytávky. Vylepšení. Bejt hrdina, když jseš chlap jak hora s prackou jako nažraná anakonda, je vlastně jednoduchý. To se jeden nemusí moc přemlouvat, aby šel do džungle oznámit Predátorovi, že má pořádnou držku.
Mrkej na Rogerse. Steve byl hrdina dávno předtím, než mu přifoukli svaly a dali mu onen slavnej vibraniovej štít. Už když to byl střízlík o hlavu menší než já, rval se za to, co je správný. Pokaždý dostal šílenou nakládačku. A stejně vydržel klidně celej den, kámo. Kdyby v sobě tohle neměl, žádnej štít mu nepomůže. Zahodil by ho pokaždý, kdyby na něj nějaký náckovský hovado (ostatně i hovado z vesmíru, vyjde to na stejno) duplo.
Příběhy obyčejnýho hrdinství
Jsem patetickej trapák. Zásadně nebrečim u romantickejch příběhů. U hrdinskej scén se často slzám neubránim. Ctím ale především každodenní hrdinství. Obyčejný příběhy. Není potřeba hned zachraňovat svět (i když je to lákavý, co?). Hrdinství je i o tom jít dál přes všechny překážky. Ať už jsou to rozházený kostky lega v obýváku, rudý čísla na bankovním účtě, postižený dítě, nebo umírající příbuznej. Nezastavit se, i když to bolí.
Hrdina? Já?
„Co jsi tak zachmuřenej? Měl bys bejt šťastnej, jsi hrdina.“
„Moc se jako hrdina necítím.“
„Ovšemže ne. To hrdinové nikdy.“
Opravdový hrdinové si to o sobě často vůbec nemyslí. Spíš si připadaj neschopný. Myslí si, že by mohli zvládnout víc, že se dalo udělat mnohem víc, že to, co dělají, nestačí. Pravýmu hrdinovi se to občas musí připomínat, aby na to náhodou nezapomněl. Ne, že by se jeho výzvy zmenšily, ale přes to pole rozžhavený lávy se pak běží nějak snáz nebo co. Lehčejc.
Když někde napíšu část svýho příběhu, často mě ty reakce až vyrazí dech. Slýchám: „Ty jsi hustá.“ „To bych nedala.“ “ Tý jo, to je strašný.“ „To muselo bejt strašně těžký.“ Přijde mi to vtipný, protože jsem si jistá na 94%, že byste to zvládli taky. Každej jeden z vás. Když musíš, tak musíš. Zvlášť když je v sázce tolik. Ve skutečnosti si nemyslim, že jsem hustá, nebo hrdina. Ale mám ráda, když to o mně někdo říká.
Poplácej se po rameni…
„Rytíř bez jizvy je kokot a ne hrdina.“
Proto vzniknul Těhotnej Buddha. Protože za sebou nemusíš mít armádu Západozemí (i když hodí se, o tom žádná), nemusíš mít žádnou superschopnost, nemusíš umět dobře mířit a většina tvejch šípů může bejt klidně z druhý ruky. To je v pohodě. Důležitý je se vždycky znova zvednout, hrdě se poplácat a pohladit si další jizvu. Čau kámo, vítej v klubu. A jít dál. Ať se děje cokoliv.
Buddha tě poplácá rád. Jakožto věrnej back up každodenního hrdiny ví moc dobře, jak je to důležitý. I když tvý brnění ztratilo lesk už dávno. I když ti nepřijde dvakrát vznešený, jak při přelejzání dalších problémů řveš na celý kolo: „K*rva, k*rva dop*dele, k*rva“. To tvojí hrdinskost nijak nesnižuje. Prostě jen jdi. Jdi dál.
…a jdi do největší tmy.
„Hrdinové nekecaj a jdou do tmy.
Hrdinové nekecaj a jdou
tam, kam nechce nikdo…“
Hrdina jde do tmy a nekecá. Nebo kecá, ale za chůze. Kecá a jde. I když se tmy bojí. Protože ví, že tam musí. Tam jsou odpovědi. V tý nejhlubší tmě čeká světlo. Jakkoli dementně a nelogicky to zní. Podle výpočtů Leonarda Da Quirm se dostatečný dolů nakonec může proměnit v potřebný nahoru. Stejně tak i hodně tmy nakonec hodí hodně světla.
Tak pojď!
„Ten, kdo je dostatečně odvážný a vytrvalý, aby celý život hleděl do temnoty, spatří v ní jako první záblesk světla.“
Jsou případy, kdy je potřeba dávku Buddhy zvýšit nebo zdvojnásobit. Jedno přečtení nepomůže. Zdravíš se se smrtí jako se starou známou, ačkoliv si na ní nezvykneš asi nikdy? Bolest je tvá věrná družka a dnes a denně válčíš s nějakým trápením? Umí to bejt zatraceně na hovno. Já vím, bejby. Tak se zase zvednem a půjdem dál. Ať se děje cokoli. Společně.
