Hubitel! aneb máte zájem?

spocklidem hubitel

„Suchá kašna prázdné náměstí staniol ve větru roztřepané zvuky vzdáleného města“

Hubitel! je kniha plná paradoxů. Zatímco v názvu knihy je vykřičník, v ostatním textu se sotva dočkáte nějaký tý tečky. Naprosto svobodně tu spolu koexistujou pasáže plný oplzlostí, násilností a nechutností se snovejma odstavcema plnýma pocitů, poetiky a krásy. Asi život, nebo co.

„Z nachových tváří stoupá dusivý rudý opar. Tu a tam se ozývá příležitostná tlumená rána praskajících tepen a explodujících dutin. Vlna za vlnou oněmělých fízlů padá k dřevěné podlaze mola která pod tíhou těl praská a regiment policajtů se potápí na dno moře jako kusy olova.“

Stříhat jako zamlada

Burroughs jednotlivý povídky servíruje útržkovitě. Jestli si někdo zaslouží Oscara za nejlepší střih v rámci knihy, pak je to on. Stejně tak se vůbec netrápí tím, co je prequel, co je sequel. Postavy se na scéně porůznu objevují znova. Někdy se neukážou celou věčnost a pak se tam zase mihne ryšavej liščí ocas.

ČÍŠNÍK #1
„Voilà le Lapin Chasseur...“
Nadzvedává poklici pod níž se v hromadě odpadků skrývá obrovská nafouklá chcíplá krysa s vyceněnými zažloutlými zoubky.

ČÍŠNÍK #2
„Voilà le Faisan Suprême…“
Nadzvedává poklici pod níž se skrývá krkavec vařený ve splaškách

ČÍŠNÍK #3
„Voilà les Fruits se Mer...“
Nadzvedává poklici pod níž se skrývá na záda převrácený živý krab zmítající se v hromadě použitých kondomů posraných novin a zakrvácených vložek.

Máš to pod kontrolou?

„Jak chcete řídit kosmickou loď když se nejste schopni pohybovat po vlastním bytě?“

William S. Burroughs byl údajně celoživotně fascinován různými formami kontroly a s vervou se jim ve svých dílech věnoval. Snažil se od kontroly vědomě oprostit, zbavit se jí. Nemohu potvrdit ani vyvrátit. Četla jsem jen Hubitele! Něco na tom ale nejspíš bude.

Interpunkce vymknutá kontrole

Jedním způsobem, jak se zbavit kontroly nad celým tvůrčím procesem, je vykašlat se na interpunkci. Na tu je Hubitel! opravdu velmi skoupý. Někde je vynechaná schválně. To, když zaznamenává nějakej vnitřní pochod, pnutí, jednotlivý útržky chaotický mysli. Někde mám pocit, že ho to prostě jen nezajímalo. Čárky? I don’t care.

„šmouhy načmárané některým z kluků studené ztracené skleněnky v prázdnotě pokoje“

Je to v podstatě nikde nezačínající a nikde nekončící text, který si díky absenci znamínek, jež by aspoň vzdáleně naznačily o co tady go, může čtenář vyložit různě.

Ego, nebo pokora?

„Chlapcův pokoj je teď prázdný. Už věříš že v zašlém zrcadle není vidět vůbec žádnou tvář?“

Osobně to vnímám jako velkej akt autorský pokory. Text jen porodit a nechat ho dál žít svým životem. Neřešit, jak dobře nebo špatně budu pochopen. Jestli dokonce vůbec kdy budu pochopen. I když to občas není úplně user-friendly.

Prchavá myšlenka

Knížka je to celkem náročná. Jestli chcete něco snadnýho, sáhněte radši po nějaký pohádce. Já to teď rozhodně udělám. Musela jsem se na čtení dost soustředit. Když jsem se fakt snažila, tak se mi myšlenka, v řádcích i mezi nimi obsažená, třepotala jak můra na okraji zornýho pole a lákala mě k dalším a dalším odstavcům.

„Virus B-23 otevřel Pandořinu skříňku biologických a chemických zbraní…
křehké mladí potřísněné rozkladem jako přezrálá broskev
chorobná tvář dravého upíra rozervaná odporným hladověním
větry a říhance z neznámé potravy
ječivé písně Sirén a úlisný odporný šepot uvízlý v hrdle
slova zápachu šířící se smíchem morovou nákazu“

Jakmile jsem na chvíli vypnula, což u Hubitele! fakt není nic těžkýho, myšlenka zmizela v mlze a trucovitě tam čekala, než si to přečtu znova, s větším nasazením, aby se mi zase mohla ukázat.

Jeden Hubitel! s kečupem

Je to určitě zajímavej čtenářskej zážitek. Fúze napříč žánry i formami. Ne pro každýho. Ale tak asi nikdo nepočítá s tím, že by Burroughs byl nějakej mainstream. Pro mě to bylo podobný jako dát si jednou za rok langoše. Strašně se na něj těším, pak si ho jednou dám, je mi z něj trochu špatně a mám co dělat, abych ho strávila. A pak se zas těším napřesrok na další kousek.

Burroughs je LÁSKA

Poslední, co si Burroughs poznamenal před svou smrtí do deníku, bylo:
„Láska? Co je to? Nejpřirozenější lék proti bolesti, který máme. LÁSKA.“
And I think that’s beautiful.

Obsah

Sdílejte článek
Facebook
WhatsApp
Email
Threads

Připoj se do našeho vesmíru

Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud vám mé texty dávají smysl, připojte se k mojí komunitě na Forendors

Získáte:
forendors panel