Humor je jedna z nejsilnějších esencí mýho života. Nepostradatelná součást KPZ (krabičky poslední záchrany). Nemít humor, tak už pravděpodobně nežiju. Cením si ho už za schopnost zpestřit den ve chvílích, kdy můj život, blbec jeden, dělá stojky s hlavou v kýblu osolený vroucí vody. Humor ale navíc zachraňuje život.
Odvaha i ninja reflexy se hodí
Mít odvahu a vůli se hodí. Mít ninja reflexy, který i většinu mlíka, snažícího se rozstříknout všude po podlaze, pochytají zpět do sklenice, abych nad ním zpětně nemusela brečet, je občas taky fajn. Mít schopnost předvídat, kde všude se to posere a pak jít radši jinudy…
…ehm…tak tu zrovna nemám ani omylem. I kdybych jí měla, tak se znám až příliš dobře na to, aby mi to k něčemu užitečnýmu bylo. Aneb kam se vydá bohatýr, když má na výběr z možností jistá smrt, jistější bolestivá smrt a bohatství?
…ale humor?
To je prazáklad. I předem prohraný bitky (a na ty já jsem expert) dokáže otočit, když už ne ve prospěch poráženýho, tak aspoň v jeho osobní pohodu.
Inteligentně debilní
Humor miluju. Ve všech podobách. Mám ráda inteligentní, i ten úplně debilní, kterýmu se nikdo nesměje, aspoň ne nahlas, protože by se ve společnosti záhy odepsal. Moje schopnost ocenit především ten debilní humor s věkem neklesá. Naopak.
Humorových pět švestek
Když jsem porodila svojí mrtvou holčičku Žofinku, myslela jsem si, že humor z mýho života nadobro odešel. Že si prostě sbalil svých pár sušených švestek a s výkřiky „tohle je moc i na mě“ odešel do perspektivnějších (věčných) lovišť.
Ubrečet se k smrti
Dlouho mi nešlo ani brečet. Když jsem to konečně pustila, vypadalo to zase, že to budu dělat navždycky. Brečet, brečet a brečet. Buď umřu na dehydrataci, smutek nebo nedostatek papírových kapesníčků. A pak mi humor znova zachránil život.
Osudný vtip
Jednou jsme se u našich koukali na Třináctou komnatu. Pořad, který u nás doma celkem pravidelně frčel celý mý dětství, kdy ještě dřív než vlezlá znělka ohlásily, že se to zase blíží, bráchovy výkřiky odporu: „Ne!!! Už zase ty nemocný lidi!“ Tenkrát tam byl Jiří Dědeček. Na konto svého životního osudu řekl vtip:
Člověk se ptá Boha: „Bože, proč já? Proč zase já?!“
„Já nevím, čoveče, asi mě nějak sereš nebo co.“
Bude to dobrý
Smála jsem se nahlas. Poprvý po strašně dlouhý době. A bylo mi jasný, že to bude zase dobrý. Že to zvládnu. Stačil jeden blbej vtípek. V příhodnou chvíli. Byl tak působivě geniální, že jsem na něm vystavěla celej svůj následující život.
Vylepši si kolekci!
Když se narodilo naše druhý dítě, miniaturní Fínka z oříšku, dělali jsme si s mužem srandu, že do velikosti 68 (tenkrát nejmenší běžně dostupná miminní velikost, teď už je snad v obchodech i vel. preemie) nám doroste, až půjde k maturitě, nebo se bude vdávat. Že by teda měli rozšířit konfekci blbejch bodyček a pyžamek i o princeznovský šaty.
Srandičky, prdelky a pořád žijem
„Když jdeš do boje, usmívej se. Mrtví, kteří se neusmívají, jsou strašně oškliví.“
Bez humoru se to zkrátka nedá zvládnout. Dokud si ze sebe dokážu udělat prdel, ač mi je sebehůř, dokud se dokážu zasmát nějaký debilitě, je to dobrý. Pořád žiju. A moje nejsilnější zbraň je pořád zavěšená proklatě nízko. Takže Señorita, tres tequilas, por favor!
