Když se řekne imposter, nezní to tak blbě, jaký to ve skutečnosti je. Okamžitě mi v hlavě naskočí vzpomínky na přehrabování se vyřazenými filmovými plakáty, který si můžu srolovat do ruličky a odnést si je domů. Imposter ale není poster.
Duše není omítka
Není to něco, co můžu sloupnout ze zdi, až mě to přestane bavit, zaretušovat vypadlou omítku a lísknout tam něco jinýho. Duše není omítka. Ty díry, který tam zůstanou po násilným odtrhnutí impostera, mokvaj a bolej a svojí zranitelností přitahujou další stíhy, který na sebe nenechají dlouho čekat.
Podvodnický syndrom
Imposter syndrom neboli syndrom podvodníka je věc, která se může stát každýmu. Postihuje úplně všechny napříč generacema, genderem či úrovní vzdělání. Nevyhýbá se nikomu. Je to utkvělý, hnusný pocit, že nejsem dost dobrá. Všechno, co se mi podařilo, byl omyl. Blbá náhoda, za kterou na sebe nemůžu být ani trochu pyšná, a neustálý strach, že mi na to brzo přijdou.
Díky, čau
Ok. Tentokrát mi to prošlo, ale čekám ránu každou chvílí. „Víte, paní Svobodová, jste úplnej debil. Nám to akorát na první pohled hned nedošlo, ale teď to vidíme. Nic neumíte, jste lůzr, nic nejste. Běžte domů. Díky. Čau.“
Slizoun s viržinkem
Můžu dosáhnout čehokoliv, dokázat cokoliv. Stejně přijde tenhle slizoun s viržinkem v koutku a s francouzským lízátkem nad horním rtem a bude mi šeptat do ucha: „Jsi nula. Myslíš si, že tohle něco znamená? Že je to nějakej úspěch? Omyl!“
Příběh imposterytíře
Můj nejoblíbenější teenagerovskej film byl bezesporu Příběh rytíře. Všechny hlášky znám zpaměti a můžu ho vidět klidně milionkrát a bude to pořád jako poprvý. Příběh rytíře je dokonalá přehlídka impostera. Chudý doškařův synek chce změnit svůj osud a stát se rytířem. Přestože je v turnaji nejlepší v okolí, nemůže být tím, kým je. Musí lhát a čeká, kdy to celý praskne a pošlou ho zase zpátky na dno.
Lehčí je podezřelý
Nejhorší případ je, když věci jdou lehce. Tak nějak samy od sebe. Na truhláři jsem impostera neměla snad ani jednou. Tam to bylo zasloužený až moc. Když jsem ale dělala zkoušky na vejšku, přijali mě tenkrát na FSV, kam byl strašnej nátřesk a bylo těžký se tam dostat. Byla jsem desátá. Náhoda! Vždyť jsem jen vyplnila blbejt test. Tipovačka.
Předběhnout frontu
Když jsem posílala Buddhu do nakladatelství, odpověděli mi do dvou hodin. Do dvou týdnů můj rukopis schválila redakční rada. Byla jsem připravená na měsíce a měsíce strádání a ono to klaplo na první dobrou. Já, která neabsolvovala ani kurz tvůrčího psaní, jsem předběhla celou frontu profi spisovatelů.
Dlouho jsem tomu nemohla uvěřit a čekala jsem e-mail, že se spletli, že se jim to prohodilo s něčím jiným. Pak jsem měla ještě dlouhou dobu pocit, že redaktorce Markétě budu muset z vděčnosti za tu šanci doživotně posílat muffiny.
Zdeptat ho upřímností
Co na podvodníka zabírá? Jedině upřímnost. Říct si, jak to je. Teď se cejtím jak idiot a mám pocit, že nemám na úspěch nárok, že mi nepatří. To podvodníka zaručeně zdeptá. Čeká, že mě svýma jedovatýma útokama vyprudí k další marný snaze. Když je zdeptanej, je pak jednodušší ho umlátit rozumovýma argumentama.
Zasloužím si to, jasný?
Buddha je potřebnej. Všechno jsem to poctivě prožila. Je to kus mě, ty idiote. Strávila jsem tím spoustu času. Spoustu bezesných nocí. Když se smazal, napsala jsem ho znova. A pak ještě jednou. Takže si to zasloužím, jasný?
Stejně tak Heath Ledger, když si konečně přiznal, že je chudej synek doškaře, ale že to vůbec nic nemění na jeho odvaze a skillech, dokázal hraběte Adhemara konečně porazit.
Nejsem hrdinka
Teď jsem vyšla v nový Heroine. Fakt jo? Vždyť já tam vlastně nepatřím. Já a hrdinka? Jako poslouchá se to hezky, ale mám spíš pocit, že mi osud něco nakydal do klína a já se to (někdy míň, někdy víc) hystericky snažím odhazovat.
Slyšels to, Wille?
A pak si vzpomenu na Příběh rytíře:
„Je tady. Jeden z vás. Narozen, co by kamenem dohodil od této arény. A nyní stojí před vámi. Syn Johna Doškaře. Sir William Doškař.“
„Slyšels to, Wille? To je tvý jméno. Sir William Doškař.“
Říkejte mi sire
Ok. Možná nejsem hrdina, možná jsem jen obyčejnej doškař. To ale neznamená, že mi nemůžou říkat sire. Beru švihákovi viržinko a po pár šlucích mu ho vrážím do oka. Sedám na koně, beru do ruky dřevec a jedu se bít jménem vší chátry, kterou tahle země nesla.
Rozhovor Když vám zemře dítě před narozením, nemusí vám zůstat jen díra v srdci si můžete přečíst na webu Heroine.
Komplet celej článek, včetně mýho textíku o znakovým jazyce najdete v aktuálním čísle.
