Inspirace. Zlatej prášek, kterej pobízí k horečný činnosti všechny tvořící individua už po staletí. I ti, co by si nejradši jen váleli šunky a popíjeli absinth, dokud na dně lahve nespatřej zelenou vílu, díky ní zvedaj zadky a vytvářej svý dekadentní mástrpísy.
Zase ty mouchy
Napohled je to podobně neuchopitelná chiméra jako muška štěstí. Mně nejvíc připomíná Lumos. Drobnej plamínek na konci naší hůlky, kterej ozáří temnotu chodby na třetím podlaží v Bradavicích. Údajně sedá jen na ty vyvolený. A to je možná právě ta hovadina, co nás drží zpátky a často nám znemožňuje se do čehokoliv vůbec pustit.
Tvrdá dřina…
Vždycky jsem si myslela, že inspirace je něco, co si musím poctivě vydřít. Zasloužit si. Domyslet se k ní. Túrovat mozek až k prasknutí a teprve pak to přijde. Nenadálý vnuknutí. Tak šup, nečum do blba, sedni si nad ten papír a koukej se namáhat. Přemejšlej, Kláro. Tak dělej, mysli! O čem ta povídka bude? Jak by se tohle dalo napsat? No?! Snaž se trochu!
…a muka pekelný
I takhle se doberu kýženýho výsledku. I takhle to funguje. Většinou pak skutečně něco přijde. Zážeh dosedne i na můj dvouválec. Ale je to strašně zoufalej a náročnej proces. Proces, kterej mě napříště od veškerý tvorby spíš odradí. Kdo by taky chtěl zažívat těžký pekelný muka jen kvůli jedný blbý stránce textu? Jedný hovadský písni? Já teda ne. Děkuju pěkně.
Syfilitická práce
Kolikrát mi přijde, že čím víc dřu, tím horší ta cesta je. Místo abych stavěla most, tak si kolem sebe stavím zeď. Neúmyslně se blokuju. Čím víc energie cpu do toho, abych vytlačila svůj šutr do krpálu, tím větší síla mi podráží nohy a bere mě zase zpátky do hlubin. Zatracená práce! Nejen sisyfovská, ale i syfilitická. To zoufalství je totiž nakažlivý.
Světlo na dně
Dole do šutru pak ještě několikrát kopnu a s naraženou nohou bych se nejradši na všechno vykašlala. Podělanej šutr. Blbej kopec. Dno. Ende. Šlus. A to je přesně ten moment, kdy onen spásnej ohýnek přijde. Když se přestanu snažit. Když je čisto, vymalováno.
A dáme si to ještě jednou!
Ten pocit dobře odvedený (a hlavně dokončený!) práce, když se pak člověk konečně najednou rozepíše (rozezpívá, rozehraje…dosaď svojí činnost dle libosti) za veškerý útrapy většinou stojí. Ale pak do toho skočit nanovo? Zase ten marasmus pěkně od začátku? To nechceš! Musí přece existovat i jiná cesta. Prosím.
Oblbni se
Jak se dostat rovnou do bodu nula? Tak nějak víc v klidu a s grácií? Bez předchozích ultra příšernejch a vyčerpávajících manévrů? Bez tý urputný, upocený snahy? Jde to. Trik je v tom oblafnout hlavu, že vlastně o nic nejde. Aspoň ze začátku. Ona tu zradu stejně brzo prokoukne, zvlášť když máš v hlavě materiál blížící se dedukčním schopnostem pana Holmese. Ale to už je pozdě. To už jedeš a nezastaví tě nic.
Převážně nevážně
„Hele, mozku, já si jdu jen tak psát jo?“
„Jak jen tak?!“
„No jen tak. Trošku obšírnějc se zamyslím nad počasím venku.“
„Proč budeš psát zrovna o takovejch blbostech?“
„No, aspoň zkusím, jak píše ta nová tužka. Nic důležitýho. Ok? Až tě budu potřebovat, tak tě zavolám. Díky, čau.“
A pak si sednout a v rámci nezávazný konverzace fixu s papírem se dopracovat tam, kam bych se předtím dřela jako hovado a trpěla u toho jak zvíře. Nestresovat se tím, že řada vět tam nebude sedět, některý spojení (možná většina z nich) bude úplně přitaženejch za vlasy, dokonce ani tím, že je celej ten text se může jevit tak nějak na h*vno.
Dovolit si bejt příšerná
Nebát se, že vytvořím hovadinu a prostě se do toho pustit. Dovolit si bejt příšerná. Nejpříšernější ze všech autorů, co kdy země nesla. A začít. To je totiž nejdůležitější část. Pak se totiž po několika řádcích, odstavcích (a je úplně v pohodě i když po několika stránkách) rozsvítí uprostřed zoufalý tmy světýlko a inspirace je na světě.
Ďáblovo osidlo
Je to stejný jako s Ďáblovým osidlem. Hermiona se nenechala vystresnout a prošla bez úhony. Vyšilujícího Rona museli zachraňovat. Když se přestanu zběsile hejbat a cukat sebou, projdu skrz. Čím víc sebou budu šít, tím víc se smyčky utahujou a tím víc světla pak musím vytvořit, abych se z tý prekérky dostala.
Nejhorší je začít
Začátek je nejhorší. Text se pak dá vždycky dopilovat, akordy přehodit, umašťený rovnice přepsat načisto. To už náš mozek perfekcionisticky zvládne. To umí. To dělá dobře. Na začátku ho ale musím trochu ochcat, aby mi vůbec umožnil ten zlatej prášek nasypat do hlavy. Začít je nejtěžší část. Hrdinská pasáž v celým procesu. Ale jde to.
Tak se mějte, já si jdu jen tak čmárat. Naprosto nezávazně a nedůležitě. Díky čau!
P.S. Píšu, jak to funguje u psaní, protože s ním mám hmatatelnou zkušenost. U hudby bych třeba zkusila drnkat furt dokola „Kdyby byl Bavorov…“. Tam je výhoda, že inspirace přijde nejspíš i k sousedům. A možná podstatně rychlejc;)
