Jsem introvertka? Nevím. Svět mi častokrát nepřijde tak hlučný jako hlavní hrdince komiksu. Někdy jsem dokonce hlučnější. I společnost mám vlastně docela ráda. V malých dávkách neškodí. S Debbie Tung se ale na spoustě věcí shodneme a když už nic jiného, je tak příjemné se na to koukat.
Na sportovky knihu
Jsem v pohodě a v klidu. Věděla jsem, že to zvládnu. Teď už bych jen měla přijít na to, co je to za lidi.
Doposud drtivá většina mé mateřské zkušeností do velké míry vyžadovala i mou osobní účast. Už to ale mám za sebou taky. Čekání, až dítěti skončí kroužek, a snahu se mezitím nějak plodně zabavit. Před prohlížením okolních obrázkových značek a následné trudnomyslnosti, že mezi nimi nenacházím svého kohouta (kohouti od devadesátek patrně vyšly z módy) jsem se zachránila tak, že jsem si k bačkůrkám a dresu přibalila do batůžku i knihu.
Introvertka v hlučném světě je komiks od Debbie Tung. Tato ilustrátorka se nikterak netají s tím, že si připadá divná, když má radši čaj a knihy než společenskou konverzaci na téma „kdo, kde, s kým, kdy, jak a proč“. Celá třičtvrtěhodina Barnabášových sportovek mi příjemně uběhla. Z klidu mě nedostala ani fotobuňka, co mě většinu času topila ve tmě, aby mě pak naprosto nečekaně oslnila vždy, když se v šatně objevilo převlékající se dítě.
Ticho i lidi
Já se tak těším na víkend!
Co máš v plánu?
Nic. Vůbec nic.
Jako svůj ideální den si představuji ten, kdy po mně nikdo nic nechce, nebo chce a já nedbám. Můžu se zavrtat někam do pelíšku a nerušeně si číst nebo koukat na filmy. Čas, kdy jsou veškeré společenské interakce redukovány na minimum. Pouze na dotazy „chceš ještě další kakao?“ a já si můžu jen tak být a přemýšlet si nad věcmi bez neustálého přerušování.
Na rozdíl od Debbie teda nemám problém vejít do místnosti plný lidí. S drobnou přípravou nemám problém před tou místností i přednášet nebo si něco odmoderovat. Ráda s ostatními mluvím a nemám nejlepší přátelé jen ty papírové ve své knihovně. Přesto je mi řada jejích každodenních situací velmi blízká.
Třeba to, když se po jednom večírku potřebuji stáhnout a dobít si své kapacity, protože přes bordel tam nebylo slyšet hlas ve svý hlavě. Nebo to, když v knihkupectví přemýšlím, zda si koupit tuhle knihu, nebo tu druhou. Většinou to vyřeším tak, že si koupím obě a k tomu ještě třetí navrch.
Jsme dynamické kategorie
Když uvidím v něčí knihovně knihu, kterou jsem četla a mám ji ráda, už předem vím, že z nás budou dobří kamarádi.
Ilustrace Debbie jsou půvabné. Někdy jen tak neškodně kloužou po povrchu, někdy se dotknou něčeho uvnitř nás, z čeho nám může být i trochu smutno. Zároveň jsou pozvánku pro všechny vykašlat se na společensky „dané“ škatulky, které mohou být kontraproduktivní a často i nesmyslné. Jako že jste introvert, pokud trávíte alespoň 54% času sami, trávíte-li ho ale 47%, tak už jste těžký extrovert. A prostě se v klidu nacházet v tom, jak to zrovna máme.
Naše hlavy jsou kulaté, aby myšlení mohlo měnit směr, (řekl, tuším, Allen Ginsberg), a tak je zcela logické, že mezi teplýma ponožkama za deštivého dne a lvicí salonu na vánočním večírku nemusí být žádný věcný rozpor. Vnímat sebe i ostatní jako dynamické kategorie a bytosti fluidní, které se v různých místech a časech proměňují. Člověk pak sice přijde o určité jistoty, ale zase se neochudí o řadu zábavných a inspirujících zážitků.
Potkáme se tam
S čajem jde všechno líp.
Až se budete cítit přehlceni a přesocializováni, přečtěte si Introvertku hlučném světě, zasněte se, pokochejte se, odpočiňte si a až zase budete mít sílu a chuť vylézt ze své ulity, potkáme se tam.
