Miluju humor a rasismus mě zvedá ze židle. Jako liči je knížka napsaná s takovým nadhledem, že se prosmějete od prvních řádků až do doslovu. Přestože popisuje věci, které vtipné nejsou. Zatímco se budete smát, vztekat se a plakat, možná se i zamyslíte nad tím, co se skutečně skrývá pod skořápkou lidí kolem nás. A o to jde.
Žena činů i slov
Terezku sleduju už dlouho. Vždycky jsem jí vnímala jako nádhernou, sebevědomou ženu, která dokáže posilovat i ostatní kolem sebe. První střet nastal na instagramu Moderní sebeobrany. Viděla jsem video ze závěrečné zkoušky lektorského kurzu, kde jde o to dostat budoucího lektora až za hranice jeho možností. A Terka jela, bila se a nevzdávala to, i když na jejích čím dál nekoordinovanějších pohybech bylo vidět, že toho má fakt plný krovky.
Pak jsem zjistila, že Terka taky píše. Její knížku Jako liči, která vychází ze stejnojmenného blogu, jsem měla na wishlistu dlouho. Nakonec jsem si napsala o výtisk s podpisem přímo jí. V tu chvíli jsme zjistily, že se sledujeme navzájem a naše sympatie jsou oboustranné. Miluju tahle blízká setkání nevímjakého druhu.
Díry v toleranci
Na Jako liči jsem se strašně těšila. Začetla jsem se okamžitě a zlískala ji na dvě nadechnutí. Její příběh i poselství pro mě byly velkou inspirací. Ukazuje, kde všude jsou v naší toleranci a respektu díry. Jak jsme občas neschopný nahlédnout hlouběji než jen na povrch.
Kdybyste Terku někde potkali, pravděpodobně byste si řekli, z jaké země tahle holka s trochu exotickou vizáží pochází. Hned vám to řeknu. Terka je Češka jako poleno. Narodila se v Čechách jako míšenka. Být dítě rodičů různých etnik může být výhoda. Přece jenom podědíte namíchané vlastnosti z obou dvou šálků. Nebo taky břímě.
Zvlášť, když o vás ani jeden z rodičů nejeví zájem a vy putujete do kojeňáku. Ačkoliv pak Terka (po půl roce!) našla zázemí plné lásky a podpory v rodině bílého páru, štempl odloženého dítěte se propaluje až pod kůži. Zbavuje se ho velmi těžko, i když s tím intenzivně pracujete. Snaha najít ocenění u ostatních, potřeba se tolik nevázat ve vztazích, aby zase nepřišlo zklamání, pocit vlastní nedostatečnosti. I o tom se v Jako liči dozvíte.
Příběhy českého rasismu
Co je ale mnohem důležitější a mnohem víc eye-opening, je to, s čím se taková míšenka v Čechách, kde sice rasismus „neexistuje“ (kdybys o tom furt nemluvila, tak se to neděje!), ale je tu spousta rasově „netolerantních“ lidí a xenofobů, potkává.
„Když se podívám kolem sebe, tak vídám na podobných večírcích plno Pocahontas a Vinetouů, kteří rozhodně nevypadají jako původní Američané…proč je ale tak divný a výstřední, když chci jít převlečená třeba za Harley Quinn? To je pro mě navždycky vyhrazená jedině Cat Woman nebo Whoopi Goldberg?“
Obdivuji, s jakým nadhledem a sarkasmem o tom Terka dokáže psát. Protože přes všechnu bolest, co ze stránek prosakuje, je knížka fakt vtipná. Strašně vtipná. Byť vám vzápětí ze situací jako „černošku jsem ještě neměl…“ a „zvedej se ty černá špíno!“ vytrysknou slzy nebo se vám zvedne adrenalin.
Jak se žije jako liči?
Žít život jako liči, kdy je bílá náplň pečlivě schovaná pod exotickou skořápkou, znamená, že nikam nezapadáte a furt narážíte na překážky a předsudky. Není to vůbec žádná sranda. Můžete se s tím jen naučit žít, abyste se tomu občas zasmát dokázali, a šířit osvětu, abyste zmírnili dopady na další liči holčičky a kluky a na rodiče, který je vychovávají. Za to Terce patří obrovský dík.
Po přečtení mi video z Moderní sebeobrany dává naprostý smysl. Můžete čelit přesile, mít pocit, že to nedáte a že tu pro vás možná opravdu není místo, ale když se podíváte dovnitř a vytáhnete na světlo to, co tam najdete, tak prostě jedete a nezastavíte se. Může se z vás stát nejen lektorka Moderní sebeobrany, ale i hlas těch, co žádný nemají a jsou umlčováni.
Terko, piš dál, prosím!
Terka se na svých sítích jednou ptala, kdy si člověk začne připadat jako spisovatel. Když napíše knihu? Když napíše dvě? Tři? Padesát? Nevím. Já si jako spisovatelka nepřipadám ani po dvou kouscích a možná si tak nebudu připadat nikdy. Terka „Liči“ Navrátila by si tak ale rozhodně připadat měla. A doufám, že bude. Nejen kvůli tomu, o čem píše (vše je důkladně odžité), ale i tomu, jak o tom píše. Dospěle, vtipně, s přesahem. Přeji Jako liči hodně čtenářů a spoustě čtenářům přeji Jako liči. Takové knížky je totiž potřeba číst a lidem jako Terka naslouchat.
