Nevzdávám se a jdu za světlem. Zní to jednoduše a velmi přitažlivě. Hned si připadám jako elf, co má Eldar na rozdávání a vleze do kterýkoliv temný sloje plný kostí a odvěkýho smradu smrti, po akci vyleze zase ven, opráší si bezchybný kolena a furt vypadá tak úžasně vznešeně a nepoužitě. Toliko k pocitům.
Žádnej elf, ale Glum
Můžu si takhle připadat, ale u toho to většinou končí. Kolikrát mám problém do tý sloje vůbec vlézt (co teprve vylézt) a rozhodně u toho nevypadám kdovíjak vznešeně. Spíš jako Glum. Podivná, nohatá věc, která se neustále tváří, že ji vyhrabali z pod kamene a že by možná bylo lepší, kdyby tam zůstala i nadále. Vznešenost nula, odvaha nula. Setrvačnost 100%.
Výzvy dobrý, ale ta kadence
Dodnes mám problém zvyknout si na prapodivný zákony, na kterých život a svět fungujou. Nemám problém s výzvama a zkouškama. Beru, že jsou potřeba, abych nezamrzla a neustala v tendenci být dnes lepším člověkem než včera. Zkoušky dobrý. Co jsem ale nikdy nepochopila je ta kadence, s jakou chodí.
Zpracovací čas
Podobnost s kadencí samopalu vzor 24. je čistě náhodná. Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta! Vždycky jsem měla za to, že když dostanu ránu, měla bych pak mít čas to zpracovat, integrovat. Zprocesovat, jak se říká. Nechat to usadit, poučit se.
Počkat si, až se mi v průvodní listině přepíšou hodnoty umění boje a staminy. Až moje postava bude zase vypadat o fous víc jak rytíř a míň jako zevlák. Odpočinek, oslava a teprve pak hurá na další krusádu.
Ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!
Proč to teda takhle nefunguje? V různých životních obdobích se jednotlivý intervaly mezi
ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta různě prodlužují, ale vlastně i v těch nejmírnějších časech jsou blíž, než by se mi bývalo líbilo.
Taaaaaaaa!
Když jsem teď editovala Kojícího Spocka (a předtím Těhotnýho Buddhu), tam byly intervaly tak krátký, že skoro připomínaly jedno velký Taaaaaaaa! Smrt dítěte. BUM. Další dítě. PRÁSK. Předčasný porod. BÁC. Operace srdce. BENG…tam opravdu nebyl čas na nějakej výdech nebo zpracování čehokoliv kromě potravy, kterou jsem do sebe občas nacpala, abych vydržela ještě další den.
Další rána za tři, dva, jedna
Po sérii ohlušujících výstřelů vždycky přišel krátkej moment klidu na spočítání ran. To jsem si vždycky sedla, natáhla nohy před sebe a se spokojeným výrazem: „Taaak. Dobře odvedená práce. A je to tady. Klídek. Pohoda. Odpočíváme. Nerušit.“
Tři, dva, jedna…BUM.
A přišlo něco dalšího. Teď konkrétně sluchová vada a další sada povinných úkolů, misí a upgradů. Vtipný je, že mě to zas a znova zaskočí. Pokaždý. Prostě jsem si ještě nezvykla.
Patos vydrží jen chvíli
Ve chvíli těsně po opuštění jeskyně, když oči odvyklý světlu na chvíli oslní paprsky, pateticky říkám: „Nevzdáváme se a jdeme pořád za světlem. Takový jsme a tak žijeme.“ Pak přijde další rána a vracím se k starýmu dobrýmu: „kurva doprdele, proč zase já?! Dám to? Nejspíš jo. Tak proč si nemůžu za odměnu jen tak chvíli bezduše zevlovat a nedělat nic záslužnýho?“
Tasky si vybíráme, i když o tom nevíme
Věřím, že si ty svý tasky vybíráme. Tím netvrdím, že to probíhá na vědomý úrovni. Fakt nejsem magor, abych si na klávesnici svýho života ochotně naťukala smrt dítěte, dva předčasný porody, dvě preeklampsie, zlomený končetiny, autoimunitu a já nevím, co všechno ještě. Ale prostě tou svojí kapacitou unýst to a bejt ochotná s tím ještě růst si držím sloty pořád nebezpečně otevřený.
Jdu za světlem
Tím se aspoň uklidňuju pokaždý, když zas lezu někam do psí řiti, že se to děje proto, že mám sílu to dát. Takže jdu za světlem, ono zase něco přijde a na konci tunelu bude tma jako v prdeli. Ale já jdu, protože jinak to neumím. Jsem už holt taková.
P.S. Nebo mi někdo hacknul klávesnici, ale to nikomu neříkejte!
