Jiný kraj aneb všude stejně, doma nejstejněji

jiný kraj

Antologie Jiný kraj mi tu straší už někdy od jara. Věta „…mořské panny plavou mezi igelitovými sáčky…“ na obálce se okamžitě stala spouštěčem mého environmentálního žalu, který mě občas přepadá. Spouštěčů všeho možného tam bylo víc a ačkoli je kniha plná mágů, mořských panen a víl, je aktuálnější než cokoli jiného.

Jiný kraj, stejný mrav

Hlídá nízko pod hladinu blízko pláže, aby upozornil na příchod těch, kteří neexistují, a tak nikdy nepřijdou.
(Přemysl Krejčík – Dcery Neptuna, Synové Amfitríty)

Název Jiný kraj je ve skutečnosti docela zavádějící. Evokuje něco exotického, nového. Něco, s čím se běžně nepotkáme. Je pravda, že na kmen divokých bytostí, kde pouze ženy smí lovit, při procházce v Praze nejspíš nenarazíme. Spíš na posvátnou extází rozdivočelé Krišňáky. Nicméně témata, která knížka přináší, jsou až děsivě podobná tomu, co řešíme i my. I v těch jiných krajích jsou mravy a morálka podezřele stejný. Často stejně nahovno.

Věk je jen číslo

Oni nedokážou řešit konflikt dohodou. Každý, kdo se liší, má smůlu.
(Vilma Kadlečková – Čas květů)

Průměrný věk autorů je zhruba 35 let. Až na pár zvučných jmen to pro mě byly víceméně neokoukané tváře. To se mi líbilo. Bylo to svěží. Věk ale značí i jinou věc. Ne snad, že by se starší generace nemohla vyjadřovat k LGBT+ a ekologickým tématům, ale je tam větší pravděpodobnost, že na to bude hledět se zatížením doby, ve které vyrůstala, a společnosti, která neodpouštěla nic nikomu. Možná proto není problém, že si určité postavy u boha větru za drobnou oběť vyprosí změnu genderu a nikdo se nad tím nepozastavuje. Otisknout to v Blesku, roztrhají vás na kusy.

Děti v depresi

V hlavě si to uložil na seznam věcí, o kterých nikdy nesmí s nikým mluvit.
(Přemysl Krejčík – Dcery Neptuna, Synové Amfitríty
)

Témata jsou vskutku široká a pokrývají obří paletu průserů, jíž současný svět musí čelit. Jan Hlávka v povídce Sami na cestě pregnantně vyjadřuje vysokou rozvodovost a rostoucí depresi a sebevražedný sklony u dětí. Ačkoli celou knihu odšpuntoval mírně hororově, strašlivá na tom není ta divná holka, co se vzala bůhvíodkud, ale to, že si často neumíme udělat pořádek ve svém životě a vztazích a odserou to pokaždé děti.

jiný kraj

A přece se točí!

Bohyně jsou kruté, stvořily dvě stejné schránky, do jedné daly všechno a do druhé téměř nic.
(Jela Abasová – Kéž by se netočila)

Jela Abasová mně svou Kéž by se natočila způsobila horké chvilky. Pokud jste rodičem dítěte s příběhem, vemte si ke čtení nějaký backup v podobě horkého nápoje a nějakého toho cukru. Budete ho potřebovat. Naše dítka často nemají magické schopnosti, díky kterým by je společnost chtěla vytěžit, ale naše neschopnost přijmout jejich dary, skrývající za všema těma papírama, štemplama a diagnózama, je totožná.

Ploutve a kila

„Ideál krásy neexistuje. Je to jen neustále se měnící přelud. Můžeš se za ním hnát jako za bílou laní, ale stejně se rozplyne, jakmile ho dostaneš.“
(Tereza Janišová – Sloňa)

Přemysl Krejčík pak do oceánu mezi dvouocasé a jednoocasé mořské víly nasypal ty plastové pytlíky. Ačkoliv se rozdílné ploutve zdají jako neřešitelný problém, nakonec je největším rizikem ten, co ploutve nemá a chodí po dvou. Tereza Janišová ve Sloně ukázala, kam až nás může zahnat body shaming a neustálá snaha vyhovovat určitým ideálům. To si přečtěte a pak vyrazte ukázat svoje beach body na pláž. Nezapomeňte, že na to fakt stačí mít pouze tělo a jít na pláž. That’s it.

Květy, co mají trny

Společnost ženy jednoduše vyloučila. Zcela, a to včetně maličkostí, jako je pohled z okna.
(Tereza Matoušková – Sen o poupatech a trní)

Sen o poupatech a trní Terezy Matouškové bych vytiskla a hromadně sdílela na podporu Istanbulské úmluvy. Násilí na ženách, nahlížení na ženy jako na věci a bagatelizace toho celého typu „ta děvka si to všechno vymyslela“ jsou patrné všude kolem nás. Cestovat časem bohužel netřeba. Stačí vylézt na ulici. Vilma Kadlečková v Čase květů zkoušela mou trpělivost. Doporučuji neodkládat. Není to sen čmeláka na tripu. Má to dost hluboký poselství. Wait for it.

Křídla, rohy a led

„Muži nejsou rybáři. Samci jsou od toho, aby plodili a starali se o mláďata. Muž bez mláděte nemá pro kmen žádnou hodnotu.“
(Barbora Vrobelová – Kra)

Kra Barbory Vrobelové přinesla svět, v němž hrají první housle ženy. Muži plodí mláďata a pečují o ně. Svět na ledové kře je drsný a neúprosný a zášť, která se táhne skrz generace už nevydrží dlouho skrytá. Rohy Petry Machové opět přinášejí pohled na ženu jako na objekt, se kterým si muž (otec, manžel) může dělat co chce. Připravit ji o rohy je jako odříznout ji od jejího já, její svobody. Nenechte si své rohy vzít. Nikdy. Po Křídlech Veroniky Saláškové se z asistované reprodukce stává ještě náročnější a hrůzostrašnější záležitost než předtím. Věříte na víly?

Slepice a ty gendery

jiný kraj

Krutost zvířete dohnaného k šílenství.
(Lukáš Vavrečka – Trable s kuřaty)

Tereza Kadečková si hraje s genderem, jako by se nechumelilo, a přináší naději, že i o věcech, kterým tak úplně nerozumíme, budeme jednou jako společnost moci mluvit nahlas. Kvůli Lukášovi Vavrečkovi se teď každé slepici, kterou potkám, pokloním. A s drůbežími droby běžte do řiti!

Koťátko umírá poslední

Když se objeví nějaký nový rys a nepřevládne natolik rychle, aby se transformovali všichni naráz a hned se zase nastolila nová jednota, nositele starých atributů to rozdráždí úplně k nepříčetnosti.
(Vilma Kadlečko
vá – Čas květů)

Všechny fantaskní bytosti v souboru nám budiž inspirací. Možná bychom ke klimatické krizi měli přistupovat právě takto. Že kvůli nám umírají mořské panny. Třeba by nás to konečně zvedlo ze židle. Každopádně do té doby si alespoň přečtěte Jiný kraj. Smutek ze zničený planety, nemožnosti přiznat veřejně svou identitu a rozvrácených rodin se snáší líp společně. Koneckonců, jak praví sama anotace: „Ačkoli je obsah povídek kritický a varující, nejednou se na konci mihne jiskřička naděje. Nebo aspoň rozkošné koťátko.“

Napsat komentář