Pro opravdové radosti v životě si musíme dojít po svých…nebo doběhnout. Něco o tom ví Jitka Jeníková, překladatelka, bloggerka, věčná studentka jazyků a běžkyně, pro kterou žádná překážka není dost velká. O Koránech, běžeckým zenu, operaci menisku, výzvách i bolesti, ze který se může stát madlo, jak se znovu vyhrabat. Qvadratisch. Praktisch. Gut.
Děsivě fascinující arabština i pěsti do žaludku
(úryvky z rozhovoru, který mě moc bavil)
„Rozhodnutí padlo zhruba v osmnácti letech, kdy mi můj tehdejší chlapec věnoval v antikvariátu zakoupený Korán v překladu A. R. Nykla (ano, mám ty Korány! Mám jich doma dokonce pět!) a já prožila slovy finského spisovatele Pasiho Ilmariho Jääskeläinena neskutečně cinematický okamžik, protože ve chvíli, kdy jsem tu knihu otevřela, jsem věděla, že tohle je ono. Tohle chci dělat. A tohle budu dělat. A já když se pro něco rozhodnu a něco chci a chci to opravdu hodně, není síly, která by mi zabránila toho dosáhnout. Prostě nikdy se nestav mezi nazgûla a jeho kořist.“
„Nicméně když onen pak doktor řekl, že jsem doběhala, bylo to, jako kdybych dostala pěstí do žaludku. Z místnosti zmizel veškerý kyslík a já si jen říkala: Co teď budu dělat? Venku jsem pak chvíli brečela v zaparkovaném autě, načež jsem zavolala svému nejlepšímu kamarádovi a šéftrenérovi v jedné osobě, přes kterého jsem se dostala k chirurgovi, který mě nakonec operoval…“
Celý článek si přečti na Forendors (Pickey).
Proč mě podpořit na Forendors?
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě.
Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti moje texty dávají smysl, podpoř mě zde.
