„Kdopak jste?“ „Prostá dřevořezbářka.“ Vy jste čarodějka!“ „Řezbářka!“ Bludičky mě zavedly k čarodějce“ „Řezbářka!!!“
Byla jsem v druháku na vejšce, když jsem začala propadat mírný deziluzi. Ne že bych se tam nudila. Práce bylo až nad hlavu. Pořád jsme psali seminárky, dělali projekty, prezentace a jiný blbiny, ale jen málo z toho mělo skutečnej dopad. A přestože mi můj obor přece jen sem tam nabídnul i nějaký to kreativní vyžití (několikrát jsem natáčela na kameru, organizovala koncerty a výstavy…), a přestože vim, že může bejt daleko hůř, nedávalo mi to hlubší smysl.
Na simulátor kašlu
Připadala jsem si jako závoďácký auto nový generace, který je neustále připnutý na simulátoru. Možná optimálně využívá všechny svý parametry, ale už ho to závodění vlastně vůbec nebaví. Stejně jako Blesk McQueen si chce zasvinit gumy o každou štěrkovou dráhu odsaď až po Floridu. Bylo mi jasný, že když něco nezměnim, tu školu nedodělam.
Pěkně od píky
Tak jsem se přihlásila na uměleckýho truhláře a řezbáře. Nádherný řemeslo. Mohla jsem si aristokraticky odchodit jenom nějakej kurz, proč kvůli tomu lízt hned na učňák, že jo. Ale já na to chtěla jít od píky. Se všim všudy. I s tim věčnym zametánim hoblin. Když už, tak už.
Do prváku jsem nastoupila jako čerstvej bakalář a jela jsem obě školy souběžně. Občas trochu závod s časem. K tomu dvě práce na drobnej přivýdělek. Za obraceč času bych v tu chvíli Hermioně lízala boty. Byl to hukot. Ale nikdy jsem nebyla šťastnější.
Ručičky jako pastelky
Prvák. Základy truhlařiny. Řezání, hoblování, pilování, rašplování, spoje, broušení…Všechno ručně. Více než familiérní každodenní vztah se všema exemplářema nástrojů pro správný chlapy aspoň částečně vyvažoval bolest v předloktí. Ano. Moje šlachy dost trpěly, protože „Kláro, ty tvoje ručičky jsou jako pastelky.“ A kdo nemá svaly, musí bejt houževnatej a věnovat tomu dvakrát tolik času. Nebo to obejít jinak.
Třeba si perfektně připravit instrument, aby práce byla snazší. Hoblík jsem měla vždycky nabroušenej „líp než ostatní chlapci.“ Taky v tom cítíte tu drobnou nuanci, kdy je patrný, že mě jako jedinou ženskou přijali do smečky? Součást lodi, součást posádky…
Krásná mrcha borovice
Občas bylo dost depresivní sledovat, jak je zbytek dílny minimálně o tři kroky napřed. Nakonec se zjistilo, že mi hoblování trvalo o tejden dýl ne proto, že jsem slabá, ale že mám jako jediná borovici místo smrku. Ta mrcha mi dala zabrat. Byla skoro stejně vytrvalá jako já. Ale taky byla krásná. Rozhodně krásnější než nějakej blbej smrk. Takže to stálo za to. Nakonec jsem měla nejhezčí stoličku ze všech.
V druháku přišly na řadu rafinovanější techniky. Řezbařina. Estetický cítění, vize a filigránská práce. Svaly už nebyly tolik potřeba. Přímočarýho berserkra vystřídal elegantní asasín. Reliéf, několik intarzií a moje mana nezadržitelně rostla.
Hoblovka a Sauronovo oko
Ve třeťáku jsem překročila svůj stín a šla jsem na ty šílený děsivý věci do strojovny. Když se spustila taková hoblovka, připadala jsem si jako Frodo před Horou osudu. Příšernej řev útočících skřetů a všudypřítomný Sauronovo oko pana mistra, co mi stál za zadkem. Nic neřikal a jen koukal, jak se s tim popasuju. Nechtělo se mi do toho, ale nemohla jsem couvnout. Když už jsem došla až sem…Odvahu, Frodo, odvahu.
A stejně jako on jsem to dala. I bez zpropadenýho Samvěda Křepelky. Prsty mám všechny. Závěrečný zkoušky NKÚ (náležitý krutořemeslný úrovně) o několik měsíců později jsem úspěšně prolezla taky.
Jsem truhlářka
Přestože mám diplom z vysoký školy, výučáku si vážim nesrovnatelně víc. Ostatně už z morseovky je jasný, že bejt vyučenej (…-) je víc než učenej (..-). Vyučenej má tečku navíc…
A kam jsem to teda chodila? Na obor „umělecký truhlář a řezbář“ na Waldorfské škole v Příbrami…
