Juraj Jánošík je zpět na svým jízdním kempelenu, nás čeká další turné parokokovou Evropou čili Vapeuropou a já jsem nadšená, jako kdyby se kameny opět valily do Prahy.
U dvora bývá veselo, až třeskuto
„Raduj se, neboť ti daruji život. Život věčný.“
Na dvoře českého krále Hirama I. se blýská. Rozhodně ale ne na lepší časy. Automaton v podobě Turka hrajícího šachy si z Jeho Výsosti spíš pěkně střílí. Až lítají sálem krvavý chuchvalce. A pak že jsou šachy bezpečnej a nudnej sport! Když nevíte co by, povolejte Juru. On už sis tím nějak poradí. A taky že jo!
Spářka?
Už to nebyla stará dobrá Evropa chleba a dřeva, nýbrž Vapeuropa – Evropa opojená párou, Evropa vypařující se a spařená. Sice nepokořená Turky, zato však dobytá a znásilněná hordami průmyslového džihádu.
Pára je zvláštní element. Nepředvídatelná, výbušná a někdy taky pěkně hlučná. Alternativní steampunková Evropa však má velký kouzlo. Všechny ty parostroje a stroječky, mechanigromanti a machinifexové, Brandelliho řemeny, parní temply, automatony a digrammatony a především kempeleny, jízdní parohyby, nejrůznějších konstrukcí a slohů. Jednoho skoro až mrzí, že jsme u páry nezůstali dýl. Mohla bejt ještě slušná spářka.
And the hero is…
„Neplýtvejte na mě svou sýronií.“
Juraj Jánošík? To je prostě týpek. K rozervaným hrdinům, co pořád něco řeší, má daleko. Co by kartuší pomaloběžného prachu hodil, cestou vybuchl a zbytek po částech došel. Jura neřeší, Jura prostě je. A je vlastně úplně obyčejnej. Až na tu neuvěřitelnou fotografickou paměť á la Číslo pět, kterou by mu záviděl i Roden z Básníků.
…Juraj Jánošík!
Je to ztepilej mix vesnickýho lva salonů, slovenskýho Casanovy a zbojníka s parní valaškou a selským rozumem z dob, kdy to ještě bylo cool. Bere život tak, jak běží. Co mu nasypou, s tím se popasuje a pak si jde naládovat břich, popít kořaly nebo státotvorně provětrat pár ložnic.
Dolce vita…
„Žijte tu blaze, debílkové.“
Přemýšlela nad tím, co z knih o Jurovi Jánošíkovi dělá tak hříšně jedlou záležitost. Došla jsem k závěru, že je to především zpráva, jak dolce může vita být. Zapomeňte na sladký nicnedělání. Jurova dolce vita je syrová, upřímná a opravdová. Žít tak, jako by každý nádech měl být poslední. Ne tak hystericky a zbrkle jako vojáci v zákopech čekající na další salvu, ale kontinuálně minutu za minutou, den za dnem, rok za rokem.
…debílkové!
„Ze srdce rád, milý Antoni. Teď mě však trápí jedna otázka: Zbyl ti v čutoře ještě hlt kořalky?“
Když jsem na misi, nezapomenout prozkoumat delikatesy místní kuchyně (anglickej pudink s díky odmítnout), bodře popít s přáteli a pak si při drobné zajížďce do malé vesnice L’Épine na severovýchodu Francie jen tak mimochodem vynaleznout šampaňský. Jánošíkův sladkej život má zkrátka blíž k sex, drogy a steam’n’roll než k nekonečným siestám a jiným italovinám od jižních sousedů. Tím bližší mi je.
Tajemnej jak spoďáry
Přihlásil se student ve tvaru krychle.
O Svetozáru Olovrantovi vám toho moc neřeknu, ten člověk je tajemnější než spoďáry svatý Cecílie. Nicméně způsob, jak žongluje s historickými reáliemi a místopisnou faktografií, kde mu neustále odnikud přibývají další a další koule (take it or leave it), jak si hraje s jazykem, jaký novotvary sype jak parní Večerník z rukávu, je báječnej a nekonečně zábavnej.
„Necul se, skřete potměšilý!
Roucho mi víly potmě šily.“
Obzvlášť jsem si užila Jánošíkovu slam poetry v rámci loutkovýho představení. Rýmy balancující na tenký lajně mezi „slunce žblunce z Jablunce“ a naprostou genialitou se jen tak nevidí. Placku na klopu z čistýho metafilu by pak zasloužil i překladatel Richard Klíčník.
Podruhý na první
Všichni cítili, že kolem nich právě kráčí historie. A maličko se přitom kymácí.
Juraj Jánošík mi přirostl k srdci na první pohled už podruhý, a to nejen tím, jak je knížka krásná. Fialový, lehce třpytivý předsádky jsou výtečný. Tak se táži: „Hrom do gemby, cholera z bolera, psia krew, kdy bude další díl?“
Další díly:
Juraj Jánošík aneb roztúrujte kempeleny, na snídani jsem zpátky
