Juraj Jánošík. Ultimátní hrdina. Něco se skutečně stalo. Zbylý díry zalátala lidová slovesnost. Vznikla nesmrtelná legenda. Příběh o drsnym zbojníkovi, co bohatým bere a na chudé…atd. atd. Slovenskej Robin Hood. Svetozár Olovrant tuhle legendu vzal, vyprášil jí plesnivej kožich a hluchý místa vyspravil ocelovými dráty. Výslednej mišunk vzal a obrátil naruby. A věř nebo ne, kouká se na to mnohem líp než na originál.
Pravá ruka palatina
Juro Jánošík ve verzi z paralelního vesmíru není žádnej zbojník, nýbrž vůdce gardy palatina Turza. Na charakteru mu to nikterak neubírá, jen přisypává víc starostí a zodpovědnosti na jeho mužná bedra. Legendární postava vylejzá z lesů, kde by narazila tak maximálně na medvěda, a musí se postavit jak zlotřilejm Čechům a jejich rebelii, hojně podporovaný draky z elektřiny páně Diviše, tak i uherský ježibabě libující si v nekromancii.
Postavy blízký i vzdálený
Většinu postav z Jánošíka života najdeme i zde. Třeba na Uhorčíka, skutečnýho člena jeho zbojnický bandy, tu najdeme povedenou narážku. Najdeme tu i ty, se kterýma se sice hypoteticky potkat mohl, ale neučinil tak. Nejspíš dobře věděl, proč to dělá. Protože není radno zkřížit cesty s Alžbětou Báthoryovovu, zvlášť v její nejlepší upírský á la Zloba formě.
Co by bylo, kdyby…
Celý příběh je variace na téma „kdybych já si tenkrát vzala Pištu Hufnágla“. Co by se bylo bývalo stalo, kdyby se paní Smolíková rozhodla jinak. Kudy by se kola osudu byla valila. Komu by se obloukem vyhla a koho by nemilosrdně zdrtila místo něho. Kdyby měl tak radši Jánošík místo smradlavejch uřechtanejch koňů koně ohnivý. Pořádný parní kempeleny. Kdyby jeho zrezlou valašku poháněla pára a mohl tak z nepřítele nadělat ještě větší maděru. Kdyby tak…ach jo!
A Svetozár nezůstal u zbožnejch přání jako paní Smolíková. V knize se to skutečně děje. Juraj Jánošík je odhodlaný ke všemu, navíc notně pod parou. Je připraven vyrazit za dobrodružstvím. Stínat hlavy, být vesel a prohánět sukně, přičemž nedělat rozdíly, zda ona sukeň pochází ze zámku, nebo podzámčí.
Košilatost verze 2.0
Košilatý historky mě vždycky trochu dráždily. Měly pro mě vždycky punc starýho pupkáče, co se přes opar levný kořalky snaží vzpomenout na dobu, kdy mu ještě stál, a onu nesrovnalost se snaží harmonizovat aspoň plácáním po zadku všech přítomných dam kolem. Lhostejno, zda jsou podměrečný, či ne. Děkuji dnes už jsem zvracel. U Jánošíka se z košilatosti stává disciplína sama o sobě. Je to svýho druhu umění. I díky vytříbenýmu jazyku, kterej z toho dělá esteticko-lingvistickou přehlídku která baví, ale neubližuje.
Sex na konári
Říkám si, že takhle nějak by mohl vypadat Sex ve městě, kdyby se u stolu nesešla děvčata z vyšší společnosti, ale ztepilý junáci bez bázně a hany. Samozřejmě by to neproběhlo v posh baru, ale v pořádný špeluňce. A že by nerozprávěli o panu Božskym je nám všem taky jasný. Oni by totiž pravděpodobně nerozprávěli vůbec. Zkrátka Sex ve městě male version. Ani ne tak město, jako spíš sex.
Jura Dušín
Jura je takovej zvrhlej Mirek Dušín. Chlapec k pohledání. Pomůže, kde může. Ale zase se u toho extra nepředře a cestou domů se nezapomene natáhnout pro věnec klobás ze spíže. Je to správňák, ale ocaď pocaď. A že se mu daří? Že mu jde všechno, na co sáhne? Inu už v ruskejch bylinách bohatýr přišel a mocným úderem svý pěsti pokácel půl lesa. Bejt nepřekonatelně namachrovanej není jen otázka 21.století. Zkrátka bylina, kterou jsem vždycky chtěla číst, ale bála jsem se v oddělení s omezeným přístupem zeptat.
Halušky na Aljašku
Říkám si, kde by Slovensko mohlo být, kdyby mělo v zásobě tohohle Juru? Myslím, že by s přehledem vévodilo celý Evropě a halušky by se jedly až na Aljašce. A prosím pěkně Řád Prokopa Diviše? Kam se na něj hrabe cokoliv, co bylo na poli sekt a náboženských uskupení vytvořeno. Od přečtení nepřejde den, abych neuvažovala, jak by dopadla bitva Aštara Šerana a jeho vesmírnýho lidu proti Odo Sanctissimae Electrinitatis. Hvězdný války hadr s příchutí borovičky.
O statečném Jurovi Jánošíkovi
Knížka se velmi příjemně čte. Vlezla se mi přímo do adventu a v lecčems připomíná pohádky. Že by to mohlo skončit jinak než happy-endem, jsem nečekala ani vteřinu. A vůbec mi to nevadilo. Takhle by vypadalo O statečným kováři, kde by hlavní roli svěřili místo Kříže Thórovi. Moc hezký. Opravdu.
Čte se samo a po přečtení zůstane pocit zadostiučinění. Juraj Jánošík jezdí na kempelenu a s parní valaškou v pravici se nebojí ani střetu s krvavou hraběnkou Nádasdyovou. Svět je v pořádku. Já jsem Juro, ty jsi Juro, ostatní ať nám políbí ďuro.
Další díly:
Juraj Jánošík a parní templ aneb dolce vita v éře parokoka
