Jurskej park aneb jak se píše s dětma

spocklidem jurskej park

Vždycky jsem si psaní představovala až zbytečně romanticky. Sedim ve vyřezávanym křesle ve svym sídle na anglickym hrabství. Oknem sleduju ztemnělý blata, usrkávam horkej Earl Grey z porcelánovýho hrníčku a občas si zapíšu nosnou poznámku do svýho zápisníku. Pěkný. Opravdu moc pěkný. Ale nemůže to nikdy fungovat. Zvlášť když máte malý děti. 

Spíš jurskej park

Moje psavá realita tak romantická neni. Z vysněnýho staroanglickýho ideálu mi zbyl jen čaj. Meduňkovej. Studenej.  Každodenní psaní s dětma u nás spíš připomíná jurskej park.

Navenek to vypadá jako poměrně slušná zábava. Dinosaury má přece rád každej. Minimálně zdálky. Aspoň na jedno odpoledne. Ale prehistorická idyla vydrží stejně dlouho jak studený pivo v letních vedrech. A obdobně jako ve filmový verzi se v mym soukromym jurskym parku vždycky něco podělá. 

Dinosaury má rád každej

S ankylosaurem je nejmenší problém. Je sice těžkotonážní a dost toho sežere. A když se naštve, ten jeho opancéřovanej ocas neni nic moc. Ale s tim se dá pracovat. A navíc je roztomilej. Zvládnu i triceratopse. S přehledem. Šavlozubej tygr? Mazlík. Stegosaurus? Těžká pohoda. Třeba i tyrannosaura dám. Klidně. Je to sice zabijácká obluda, ale nadělá dost hluku, tudíž můžete její pohyb předvídat. Co mi nedá spát, jsou velociraptoři. 

Velociraptoři dávaj zabrat

Nenechte se zmást jejich zdánlivě malou tělesnou vejškou, tyhle potvory jsou děsně vypočítavý. Inteligentní a smrtelně nebezpečný. Útočej zásadně ve smečkách. Svojí kořist obklíčej a uštvou. Neomylně. 

Všim možnym. Neustále se opakujícíma dotazama. Ťukánim na rameno, když mám myšlenku na jazyku. Tahánim za nohu, když vkládám fotky na web. Nenadálym buzenim se ze spánku, když mám zrovna roztočený video. Náhlym onemocněnim, a tudíž probdělýma nocema na balónu, když mám právě slinu. Dožadovánim se mlíka, když odhodlaně ťukam do klávesnice.

To pak končívá většinou tak, že jsem jednim dravcem zalehnutá u podvečerní pohádky. Volnou rukou, většinou levou (jsem pravák), pokračuju v psaní. A skoro každejch pět minut odpovídam na komentáře druhýho dravce, kterej se mě snaží vtáhnout do děje. Nestačí řikat „hmm“, ani kejvat hlavou. Musim odpovídat celou větou včetně důležitejch znaků, aby bylo vidět, že se neflákam a opravdu sleduju. 

Jednou líp, jednou hůř

Jsou dny, kdy to jde dobře. Zvládnu napsat kapitolu nebo dvě, pošlu do světa novej článek, něco málo poupravim na webu, postaram se o dinosaury a jsem nadšená, jak to v našem parku krásně klape. Svět je v pořádku. 

Někdy je hůř. Stejně jako se voják v zákopu snaží roztřesenýma rukama marně ubalit poslední cigaretu, se i já se zakalenym pohledem šílence už poněkolikátý pokoušim zalejt obsah svýho hrnku horkou vodou. Už ani nevim, co to je. Kafe? Čaj? Grog? Je mi to jedno. Hlavně, když mě to udrží naživu aspoň do dalšího dne. 

Nikdy se nevzdat

Ale píšu dál. Den za dnem. Měsíc za měsícem. Tam někde na obzoru na mě totiž bliká fatamorgana, že mý počínání bude jednoho dne mít smysl. A za to už se stojí vydat přes poušť. Dokonce i přes nehostinnou krajinu jurskýho parku. Ale… 

Slunce zapadá. Den končí, blíží se noc. Sedim v koutě, s naivní představou, že mám krytý aspoň záda. Držim se kolem ramen. Nevědomky se kejvu ze strany na stranu. Z koutku úst mi pomalu odkapává slina. Z přibývajícího šera kolem je slyšet zvuk naostřenejch drápků. Přicházejí…

Nejen psaní, ale i natáčení je někdy jurskej park <3

Napsat komentář